9/2 308 km

Od noci hučí po plechové střeše beznadějný déšť. Mraky, které jsem večer viděl na přehradě Darwin Dam, přinesly, čeho jsem se obával. Ráno navíc někde v objektu rupne voda a paní správcová na mě tlačí, aby to mohla co nejdřív vypnout. No co, net jim tu stejně vůbec nechodí, příspěvek na FB jsem dělal skoro 2 hodiny a pak to spadlo, takže strkám Jawu zadkem pod okraj střechy, aby mi aspoň při balení nepršelo do kufrů a během půl hodiny jsem v igelitu a v sedle.

Jedu na poledne do Rosebery, což je posledním bodem, který jsme komunikovali s Indiánem. Měl v australské Victorii hnusný počasí, tak jsem ho ponoukal, aby se tam na to vykašlal a přijel na Tasmánii. To udělal a očividně si s sebou vzal i to posraný počasí!

Protože lije, není ze zastávky ve Strahanu nic a v Rosebery jsem brzo. Najím se pod stříškou, městečko je to malý, hornický, ale hezký. Když pak za hodinu pokračuju v cesta mokrou silnicí kroutící se deštným pralesem, sám pro sebe si eviduju poměr HD a BMW GS k ostatním motorkám. Z dvaceti kusů jsou možná dvě něco jinýho – jeden Triumph a nějakej starej Japonec. A vtom v protisměru něco nabalenýho... mávnu rukou, nejdřív ho nepoznám, protože je v pláštěnce, ale pak mi to docvakne. Opět jsme se s Indiánem potkali na silnici. A po dvou hodinách zase každej svým směrem.

U Cradle Mountain nejen, že je vidět pro počasí kulový, ale chtějí, abych odložil motorku a zbylých 5 km se nechal odvézt za peníze jejich busem k jezeru. Tak na to, že není ani jisté, zda udělám jedinou použitelnou fotku, a že dlím v nemokách s návleky na nohou, mi přijde investice do autobusu jako zbytná. Spokojím se s letmým pohledem na kus skály v díře v mracích a jedu do Deloraine. Vzhledem ke zdržení s Indiánem Slávkem to mám k večeru tak akorát do motelu, kde jsem byl už před týdnem. Usuším se a vyperu, víc nestíhám. Vlastně jo, seženu na pumpě, kde jsem předtím koupil žárovičku do parkovačky, taky šest pěkných vrutů... Na co? To je překvapení.

10/2 69 km

Ráno mě čekají dvě nepříjemná překvapení. Tím prvním je počasí, které se ani trochu nezlepšilo – a protože v plánu byl výjezd na Jacobs Ladder v Ben Lomond, což je po šotolině do 1500 mnm, je potřeba předělat program. A tím druhým je, že když už plány zreviduji a chci v motelu zůstat o den navíc (s výletem do Laucestonu), dozvím se, že mají na dnešní noc obsazeno... Sakra, sakra! Předvedu opět svižné balení a za dvacet minut už venku startuju zmoklýho psa směr Lauceston.

Tam jsem za chvíli, najdu Národní tasmánské muzeum automobilismu a pak nějaké ubytko. Muzeum je super, konečně prvně v životě vidím na vlastní oči motorku Bridgestone 350 GTR, člověk musí až do Tasmánie! Vedle v hospodě Gunner Arms si dám hnusnej burger s ještě hnusnějším kafem. Že já to vždycky znovu a znovu zkusím...

Navečer se flákám po městě a dodělávám resty, s obavami pozoruji nebe a koupím si lístek na nedělní noční loď do Melbourne.

11/2 280 km

Launceston je pěkně roztahanej a značení uvnitř intravilánu veskrze žádný, takže jedu ráno podle nosu na St. Leonards a pak už po značené silnici třetí třídy na Ben Lomond, pod kterým v lese končí asfalt a k nebi se škrábe šotolina. A protože si Tasmánci nedělají moc vrásky s odvodněním, jsou zatáčky dost rozbitý a ještě vyštrachaný velkejma offroadama, co se tam sápou na hulváta s uzávěrkama, ač by to vyjel i trabant. Ve stoupání jsou ty vlny mizerný, protože na nich zadní kolo ztrácí trakci, škube řetězem a vy ztratíte rychlost. Takže nakonec ty horší úseky jedete odevzdaně na lehkej plyn za jedna. Zbytek trojka až pod Jakubův žebřík.

Ben Lomond je park, do nějž vjezd stojí pro vozidlo 24 dolarů, což je skoro bratru pětikilo, jedna nádrž! Výběr je bezobslužný na principu vyplněných formulářů s propisem a kapsičkou na peníze, kterou pak s propsanými údaji vhodíte do schránky a odtržené potvrzení si vystavíte.

Posledním úsekem cesty před náhorní planinou je již zmíněný Jacobs Ladder, série vlásenek naskládaných nad sebe jak nudle v čínský polívce. Hlavně kvůli tomu jsem tady. Připomíná mi to marocké Vádí Dadés, které jsem projel ještě šotolinové v roce 1998. Pak to tam vylili asfaltem a ztratilo to kouzlo pod náporem turistů a cyklistů. Doufám, že tady dlouho vydrží prašná cesta! Ta vede nahoře až k alpské lyžařské vesničce, která je ale na konci tasmánského léta jak po vymření.

Vracím se dolů na céčkovou silnici, která se záhy taky mění na šotolinu a rozhoduji se Ben Lomond celý objet přes Fingal a Rossarden, nemám kam spěchat. Štěrkovka se střídá s asfaltem, který je místy horší, jindy super s řadou zatáček. Mapa ve Fingalu ukazuje, že se cesta B42/43 nenapojuje na Esk Highway A4, ale není to pravda, mají tam novej most a starý zavřený řeznictví, do kterýho bych si teda nic koupit nešel. Tak si naproti dávám konečně dobrý kafe a pokračuju na západ přes Campbell Town krajem ovcí až pod přehradu Poatina. Je to druhá nejvýkonnější hydroelektrárna Tasmánie s největším převýšením. Spím ve vesničce, kterou kdysi postavili právě pro dělníky na stavbě elektrárny, takže tu je i malá knihovna s materiály o stavbě a o Hydro Tasmania obecně. Věnuji studiu půlku večera.

Hodně dělníků byli Evropané, i Čechoslováci. Velká nadvýroba elektřiny v nepoměru k počtu obyvatel ostrova je nutná pro těžební a zpracovatelský průmysl, od roku 2006 se rovněž elektřina kabelem Basslink posílá do Austrálie. Systém přehrad Gordon dam a Pedder lake je dneska někdy kritizován za nízký výkon v nepoměru k plochám vodních nádrží, už se ale (možná záměrně) zapomíná, že to byli právě ekoaktivisté, kteří v počátku 70. let zablokovali stavbu další přehrady v systému na řece Franklin. Je to dnes často uváděno jako veliké zelené vítezství, ovšem už se nemluví o důsledcích. Tím bezprostředním bylo 1000 lidí bez práce, ale to už přebolelo. Tím trvalým je, že systém, jak byl navržen, nebyl nikdy dostavěn a jeho výkon a účinnost nikdy nedosáhly kalkulovaných hodnot. Proto je dnes kritika díla, které nebylo z politických důvodů dokončeno, ze strany těch, kteří se o to nejvíce zasadili, typickou ukázkou zeleného pokrytectví a populismu.

12/2 180 km

Celá vesnice Poatina dnes patří nějaké soukromé křesťanské organizaci, a to včetně motelu Chalet 2. Má sice už nejlepší roky za sebou a pán, který ho obsluhuje možná už taky, ale je vzorem křesťanské obětavosti. Jsme odvyklí takovým způsobům a hledáme za tím vždycky kdovíco, nejsme na to zvyklí. Součástí jeho neobyčejné vstřícnosti je i to, že mě nechá dopoledne pracovat v pokoji a netrvá na obvyklém odjezdu do desíti hodin. Zvlášť dneska, kdy nespěchám (přístav Devonport je nedaleko) a venku je vítr a zima jak na Aljašce, to přijde vhod. Takže vyrážím až kolem poledního, s pánem ještě dám na tasmánské poměry skvělé kafe, a pak hned hup do serpentin vedoucích nahoru kolem poatinské vodní elektrárny. Je celá zakopaná ve skále a prozrazuje jí jen obří potrubí přivádějící vodu s převýšením 830 m a alej stožárů vysokého napětí. Samotné jezero je ve výšce přesahující 1000 metrů. Kousek pod ním je ještě jedno menší Arturovo jezero, z něhož se přečerpává voda nahoru do Great Lake. Tato složitost má dva důvody – za prvé plní funkci akumulátoru (mimo odběrovou špičku se spotřebovává elektřina v čerpadlech a tím, že žene vodu nahoru, akumuluje v ní vyrobenou energii) a za druhé je efektivnější pustit vodu do Poatiny s větším spádem, než mít další a méně účinnou elektrárnu s menším spádem pro Arthur lake.

Nahoře je hrozná zima a vítr takový, že má motor co dělat tam udržet po rovině čtyřku. I v teplých rukavicích mi mrznou prsty, že nemám ani chuť fotit a valím to, abych byl co nejrychleji zase dole. Cesta kolem jezera má skoro sto kiláků, z toho je třetina po šotolině a pak hup dolů k Deloraine. Ano, jsem tu už potřetí, zase jedu kolem motelu, kde jsem dvakrát spal. To je ta malá Tasmánie. A za dalších třicet minut jsem v Devonportu.

Je neděle a tady chcíp pes, naštěstí ne Dingo, ale skoro všecko je zavřené. Najezdím po městě pěknejch pár kilometrů, než najdu otevřenej lokál, abych tu v teple a s něčím k jídlu přečkal tři hodiny do otevření přístavních vrat.

Před šestou jsem v portu. Motorkářů je tentokrát násobně víc, končí víkend. Vesměs HD, BMW GS a sem tam Guzzi nebo Triumph. A jedna Jawa. Když se konečně motorky daj do pohybu, jeden frajer s naloženým GS se ve větru skácí na zem, nabere cestou obrubník, prohne kufr a vysype spolujezdkyni. Pomáhám mu „na kola" (v případě GS je to doslova, protože se přes válec motoru překulí, až má kola do nebe) a když už je všecko ok, prohlížím si jeho samolepky, nalepené po celé motorce. Na plexi mu svítí česká dálniční nálepka z roku 2015!

Kapitán obrátí v úzké zátoce trajekt doslova na pětníku. Šířka přístavního kanálu není o moc větší než délka lodi, ale maj to kluci v ruce. Moře je díky větru trochu vyšší, bistro nemá žádný kloudný sandvič podle mýho gusta, ale aspoň to dneska bylo bez scének ze strany personálu, asi to Tasmánci míň řeší. Dám zázvorový pivo a čumím smutně z okna. Tak ahoj, Tassie, bylo to s tebou super!