8/12 460 km

Z koloniální doby zůstalo nebohému Townsvillu něco málo architektury u řeky, jejíž fotky se smějí dát do bedekrů, aby u tohoto města aspoň něco mohlo být. Ale nebuďme krutí, z kopce jménem Castle Hill nad městem je opojný výhled na všechny strany, Magický ostrov nevyjímaje. Jen by tu člověk, než se vykope a zabalí, nesměl být v osm, ale v pět. V osm hodin je tady už na padnutí a navíc spousta sportujícího národa, kterému jsem cestou nahoru dal pěkně počuchat. Až vyplivnou poslední kousíček plic, bude na něm logo Jawy. Prohodím pár slov se starším párem, kterému dávám přednost na shodech – jsou ze Švýcarska. Tak proto ta srozumitelná angličtina... Občas tu mívám pocit, že jsem na Balatonu, protože jim nic nerozumím. Mezi námi, pokud někdo kupříkladu číslovku devět vysloví jako „nun", nemáte moc šancí na něj vyzrát! Švýcarský pár okukuje Jawu. Na rozdíl od místních si aspoň nemyslí, že jde o starou Yamahu. Tady si ještě tak někdo vzpomene na ČZ, ale Jawa? Zatím jsem potkal jen jediného pána, který s jejich neprůstřelnou výslovností vystřelil:

„Džawa! Spadvej!"

To jako speedway, plochá dráha, kdybyste na tom byli jako já, když se radši na všechno třikrát zeptám. Pane učiteli Vondruško, budiž vám země lehká, ale jste si fakt jistej, že to, co jste nás učil, byla angličtina?

Zajedu ještě do města do Telstry, to je jeden z jejich fajnovejch oprátorů, údajne s nejlepším pokrytím. Před týdnem jsem v Brisbane koupil jejich přednabitou kartu, udělal, co bylo v návodu a od té doby za 50 babek čekám. George jim několikrát volal, ale oni prý vidí mojí kartu aktivní. To musí bejt pokoukáníčko, škoda jen, že já si nezavolám. Takže si odstojím půl hodiny v klimatizované frontě a přednesu svou stížnost. Mladík v růžovém tričku si vezme mou přednabitou simku a pas, chvíli kouká do křišťálové koule monitoru a pak mi donese novou – se stejným číslem a kreditem. Parádní práce. A výsledek? Ani po dalších dvanácti hodinách nic nefunguje. Víte, co tím chci říct. Je to v tomhle ohledu všude úplně stejné a zhoršuje se to. Hra na jako. Jako služba, jako profi přístup, jako řešení na úplně všecko, jako paráda. Jediné, cop není jako, jsou vaše prachy – ty jsou setsakramentsky reálný.

A pak už to valím dál na sever, kousíček po kousíčku se přibližuji k rovníku, k němuž mi večer bude zbývat jen 16,5°. V jednom místě se nechám zlákat ukazatelem nějakých vodopádů v deštném pralese. Vody moc není a prales je očividně v remisi po nedávném požáru. O pár hodin později sám vidím v dálce prales hořet. Australská příroda je odolná a oheň k ní patří i bez zásahu lidí. Vždyť některé stromy se bez ohně, který jediný dokáže otevřít jejich lusky, nedokáží ani rozmnožovat. Pro civilizaci je ale takový požár hotová pohroma, neřku-li pro mě. Jen si to představte, jak se asi tak seškrabuje z hlavy a zad připečený stan?!

Prales voní. Voní jako směs svěžího dámského parfému, čerstvých ananasů a rozpálených borovic, ale voní i jeho požár a spáleniště. To si hned vzpomenu na advent, na Vánoce, které tam v Evropě máme opravdu vánoční, ne jako tady. Zapalte si nejobyčejnějšího františka a zdálky zatáhněte do chřípí. Tak přesně tohle je vůně spáleného pralesa.

V pozdním odpoledni najíždím na „scenic road" nesoucí jméno kapitána Cooka. Vede z Cairns na sever do Cooktownu podél pobřeží Korálového moře, kroutí se po útesech a nad porosty mangrovníků stojících po kolena v přílivu, a přináší do kraje mokřadů a deštných lesů turistický byznys. A přesto není krásná pláž s bílým pískem žádným rájem ke koupání. Na pláží je jen nějaký podivín s pásem cudnosti (ano, má v zadku zařízlý řetěz jak od psa a visací zámek mezi půlkami!), který asi čeká na krokodýla. Podle cedule u vstupu se tu asi běžně vyskytují, stejně jako smrtelné medúzy (sea stingers). Tak to pěkně děkuji, zůstávám u koupele ve vlastní šťávě.

Večer se tu asi přehnala nějaká bouřka, v dálce mizí temná mračna, sem tam louže a vlhkost podle ukazatele na 70%. Mám starosti, kam složit hlavu. Já vím, že jsou i hodní krokodýli, co mají místo zubů takový ty gumový medvídky, ale já ten stan stejně nechám zabalený! Pokus číslo jedna selhává na ztrátě značení – žádný karavan park prostě nenajdu, ani když se ptám místních. Pokusu číslo dvě vystřelí airbag na cenovce a na tom, že mezi odstavenou motorkou a nabízenými dveřmi je asi sto padesát metrů, které bych šel tak dvanáctkrát. Trojka narazí na zavřenou bránu B-B, kam se nelze ani dotroubit. Asi už mají vyděláno. Končím v nějakém motelu, kde bych sice taky měl mít motorku na společném parkovišti, ale tady si prostě na tvrdo přijedu až ke dveřím. Motel je motel, takže primárně pro motoristy. Nechtějte po mě, abych si na stará kolena zvykal na odstavná parkoviště!