31/12 690 km

Navlečte se do zpootvíraných motohadrů, nasaďte si přilbu a řekněte tý svojí, ať vás několik hodin fénuje na prostřední stupeň. V oddechových pauzách po dvou hodinách si do ksichtu vysypte pytel much a zapněte infrák nad vanou. A až se v půl sedmý večer vypotácíte z koupelny, máte částečnou představu mého dnešního dne. Vzduch, který má 44°C za jízdy už ani člověka neochladí, ba naopak, vysuší ho jako ta torza mrtvých klokanů a dobytčat v příkopech. Je takové vedro, že prvně v životě vidím chlapa u pumpy, kterak pytli s ledem chladí elektromotory benzínových stojanů! Tady se lidi neptají jako u nás, jestli není na motorku příliš chladno, tady je na motorku „too hot", zvlášť když se vám na Jawě rozbije „aircond", tedy po našimu klima.

Z Carnavonu do Nanutarry, nějakých 360 km, to dopoledne odpočatý včerejší pauzou exnu jako prd, ale jak stoupá teplota a asfaltový pruh silnice se noří stále hlouběji do vnitrozemí, elán z člověka vyprchává jak bublinky z hospodské sodovky. V Nanutarře je benzínka Caltex, je to typickej Roadhouse – oáza motoristů v rozpálené pustině, zpravidla bývají u křižovatek, tzv. „junctions" důležitých směrů: velká plocha pro road trainy, záchody se sprchou i ubytováním, obchod s bufetem a samozřejmě palivo. Já mám pokaždé největší starost, když stavím, najít levou patou hrot bočního stojánku, takže jsem sice zaregistroval u každého ze stojanů jejich typické igeliťáky s kostkami ledu, ale nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost. Teprve za chvíli vidím, jak frajer otevírá jeden stojan za druhým, vyndá prázdnej igeliťák, novej pytel s ledem propíchá šroubovákem a posadí ho přímo na elektromotor, který klíňákem pohání benzínové čerpadlo. Asi je to model pro Grónsko a je mu taky „too hot"... Je pravda, že mu trvá dobré dvě minuty, než po stisknutí pistole začne do nádrže něco ládovat.

Vyřeším dilema, zda pokračovat po Coastal hwy nahoru na Dampier, který mě láká svým jménem po slavném anglickém pirátovi, který tu byl jako doma. Ale vítr a pobřežní městečka jedno jako druhé mě už pomalu začínají lézt krkem a cesta do vnitrozemí se tak lákavě vine kolem pohoří Pilbara na Paraburdoo a Tom Price. Je rozhodnuto, s plnou nádrží odbočuji k východu a krájím stovku za stovkou. Jakmile zastavím, přepadne mě místní komunita much a vlezou mi všude. Do ucha ani do nosu si nevidím, ale vsadil bych se, že cítím, jak tam dělají ty kopulační pohyby, takže používám moskytiéru, ale v té se blbě třeba jí. To vám tam při jídle vnikne jedna nebo dvě mouchy a řáděj uvnitř, smějou se vám zblízka do ksichtu. Takže jsem se naučil jíst i pít za jízdy. Ještě musím doladit čůrání a budu v klidu...

Prašných 70 km je o půlku kratších, než asfalt přes Paraburdoo do Tom price, takže vzhledem ke klonícímu se sluníčku posledního letošního dne volím zkratku. Časově ušetřím dobrou hodinu, ale cesta je to rozmlácená s roletou jako pařížská cukrárna. Kleju jako pes a krávy u cesty dělají čest svému jménu a lezou mi pořád do cesty. Hodinu před soumrakem jsem v Tom Price, kemp sloužící z poloviny havířům, co tu dolují zlato a jiné cenné komodity, je nás tu ovšem i s recepční asi pět, takže mám za babku kabinu s klima a bazén u nosu. Krmím papoušky sucharem, zobou způsobně z ruky, a jsem utahanej jako dingo. Poslední letošní den odešel spát za kopec. Tak ahoj v novém roce...

1/1 460 km

V noci je klid, jakej jsem o Silvestra snad v životě nezažil, vždycky aspoň z dálky odněkud zněly ohňostroje a petardy. V Tom Price je ticho jako v pověstným kostele, akorát ta klenba nad vámi je jiná. Čumím po půlnoci na tu oblohu, hvězdy od obzoru k obzoru, a mám vztek, že ničím, co mám tady s sebou, to nedokáži vyfotit.

Od rána samozřejmě vedro jako v peci, snídám v recepci něco studenýho k pití a snažím se zjistit, proč se Tom Price tak divně jmenuje. Manželé, kteří to tu vedou, jsou z NZ a pán včera postával nad Dingem a vedl už klasické řeči o jednoválcových dvěstěpadesátkách, které se na NZ dovážely.

„Tom Price se jmenuje po jednom Američanovi," říká i teď ráno.

Krčím rameny. Amík tu asi musel něco provést, těžko to pojmenovali jenom proto, že se tu vyskyt – to bych mohl mít reálnou šanci, že to dneska přejmenujou po mě...

„A kdo to byl?"

„American man," zazní odpověď, jejíž hodnotu bych přirovnal ke smrkové šišce, kdyby tu nějaká byla.

„OK, ale proč? Tu přespal jako turista? Nebo něco našel?"

„Jo," kýve kloboukem chlapík, „železo."

Jenom díky tomu, že v mapě jsem včera viděl hodně dolů na železnou rudu, mě nemůže ani napadnout, že tu třeba sbíral šrot. Lezou z nich ty informace někdy dost gumově, co?

Celý den je pak hodně podobný tomu včerejšímu – vedro, až se vám scvrknou oční bulvy a začnou chrastit v kebuli. A všudypřítomný smrad zdechliny z tlejících zvířat kolem silnice sražených auty. Všude cedule upozorňující na zatoulaný dobytek a krávy běžně u cesty. Se nedivím, že ta stáda pak shánějí vrtulníkem. Tady je například jedna farma o rozloze větší než Belgie! Bych chtěl dělat plot.

Z těch krav mám strach. Dělají čest svému jménu a lezou do cesty naprosto bez ostychu, občas nepředvídatelně mění kurz úprku anebo někdy zírají tak, že to vypadá na souboj. Prostě krávy – pěkný, ale blbý. V jednu chvíli se mi ale naskytne pohled, při kterém jakoby vás uvnitř bodlo, až musíte svádět vlhký oči na ten posranej horkej vítr. U silnice stojí bokem kráva a na něco u nohou se dívá. Jak se blížím, vidím, na co. Na její tele, které tam leží, ale už nikdy nevstane.

Na pumpě u Auski Rhs stojí nabalené BMW GS, nové a asi z půjčovny. Zánovní gumy a na levém padáku hrouda červenýho bláta, nic víc. Patří k němu nezvykle vysoký Japonec, kterému mezi báglem vzadu a tankvakem zbývá asi půlka místa, které mám k životu já. Slovo dá slovo, Jawa ho nikterak nezajímá, proč by měla. Jen se zarazí u výfuků s otázkou, jestli mi to nebere olej... Vždyť tu motorku slyšel přijet a dobíhat u stojanu! Motorkář z národa, který stvořil CB750, GSX-R nebo RD350...

„Jo, dolejvám při každým tankování...", uzavřu dialog a jdu dovnitř, protože kromě toho, že tu mají benzín pěkně nataženej, chtějí dopředu zálohu anebo doklady. Jako v Rusku! Prej jim lidi ujíždějí...

„Tak to zlevněte a třeba nebudou," vtipkuji, nechávám holce v ruce celou peněženku a bavím se představou, že je prázdná a já bych ujel. Nejsme na tom u nás zase tak blbě, když i tady musejí sáhnout k takovým opatřením!

Odpoledne přiletím do Port Hedland. Turistický průvodce na nějakém letáku, co jsem si vzal na informacích v Carnavonu, zase lhal. Ostatně, ono jde těžko do turistického letáku napsat:

Ani sem nejezděte. Hornické město s významným a o to hnusnějším přístavem je obklopeno neutěšenou krajinou, skládkami materiálu a minerálů, lesem stožárů a stanovišti zašpiněných road trainů. Uvnitř města je jeden předraženej hotel, několik barů a sázkové kanceláře TAB. Pokud někdy zavítáte do České republiky (to je jedna zapomenutá a málo významaná periferie Německa, která za posledních sto let změnila minimálně desetkrát své jméno i politický kurz), nemusíte trávit čas návštěvou Mostecka a Sokolovska, protože je to nemlich totéž jako Port Hedland.

2/1 585km

Málem bych mohl o dnešku říct, že to byl první den, kdy jsem jenom jel a neudělal ani jednu fotku, kdybych býval ráno necvaknul pár kousků starých plakátů v bistru v Port Hedlandu a navečer před Roebuck Rhs jednu momentku oblohy, která na monzunovém severu vytváří mračné hradby hrozící přívaly vody. Co tím chci říct? Že to byl jeden z těch dnů skoro úplně zahozených v nekonečných a tropickým sluncem rozpálených přímkách silnice vedoucí naprostou pustinou. Na dnešních šesti stovkách kilometrů byly jen dva roadhousy (Pardoo a Sandfire), když nebudeme počítat ten startovní a cílový. Prostě NIC. Jeden z těch dnů, kdy si chtě nechtě musíte několikrát položit otázku, zda to, co děláte, má smysl? Má smysl vařit se v horkém větru, který už ani nechladí tělo v otevřené bundě, ztuhlý za řídítky, oči se dávno nemají čeho v té prázdnotě chytnout. Zastavit a protáhnout se nemá smysl, i ve stínu je nesnesitelné horko a hlavně ty mouchy vás během jediné minuty přivedou k tropickému šílenství. Jedinou oázou jsou v tomhle opravdu jen ty roadhousy s klimatizovanými bistry a nataženými cenami. Halt držet vartu v rozhicované savaně něco stojí. Na to dotace nejsou, ty tečou do abo vesnic na věci, které se hned zničí. Turista to unese.

A tak jsem večer se sluníčkem pomalu klesajícím za mé levé rameno v Roebuck roadhouse. Rozhoduji se do Broome dneska už nedojíždět (40 km).

3/1 110 km

Ráno, vedru a mouchám navzdory, se rozhoduji udělat již nějakou dobu odkládanou špinavou práci a přijít na kloub tomu, odkud řine od pastorku převodový olej. Není toho moc, ale sere mě to – předně na to nejsem ani u Jawy zvyklý a pak to taky blbě vypadá, když máte celou pravou polovinu skříně mastnou a olepenou vším, co cesta přinese. A taky bych chtěl vidět, kolik mazání má řetěz – neviděli jsme se od konce Holland tracku, což je bratru skoro 7000 km a já bych mu nerad nedbalostí zatlačil oči. Taky se občas fláká kontrolka neutrálu. Ne, že by jí člověk kdovíjak potřeboval, ale celé mě to znepokojuje tím, že průnik oleje, řetěz a kontaktnice neutrálu na převodovce jsou tři věci podezřele blízko u sebe, aby se tam něco nežralo...

Ideální by bylo vjet i s motorkou do nějaké klimatizované místnosti, to bych se možná dokopal i k tomu dotažení ložiska řízení, ale motorka stojí venku přede dveřmi mojí chlazené buňky a jen stín palem brání tomu, aby se jí člověk nemusel byť jen dotknout. Stojí-li na slunci, máte problém bez rukavic jen zavřít kufr anebo si na řídítkách sáhnout na závažíčka. Taková je to výheň, australské léto na tropickém severu. A samozřejmě mouchy, tohle jsem neviděl ani před lety v Africe.

Takže na to ráno nastoupím, oblečen jen do trenek a síťky přes hlavu a udělám, co je třeba bez ohledu na litry potu, který ze mě doslova stříká. Příčinou průniku oleje paradoxně není gufero skříně, ale ucpávka spojkové tyčky z moderní druhovýroby. Zkouším to očistit a nalepit zeleným loctitem, víc se tomu věnovat nehodlám. Kontakt neutrálu měl povolený šroubek a řetěz je zatím ok. Dostal pá prstů tuku a tím jsem skončil. Skoro zabitý dopoledne ovšem nastolilo otázku, co dneska?

Chci do Broome, ale je to slepá zajížďka. Když to propočítávám s urychleným balením a kukačkou do Broome, budu míjet tenhle roadhouse někdy kolem třetí, čtvrté odpoledne. Má to cenu? Není lepší tu zůstat další noc a do Broome zajet jen tak nalehko?

Vítězí druhá možnost. Potřebuji doplnit proviant a sehnat signál, abych o sobě dal vědět domu, tady není nic. A tak jedu jen v tričku s dlouhým rukávem a krátkých kalhotách do půlky lýtek. Než dojedu do Broome, mám holeně skoro ugrilované žhavým vzduchem vanoucím od žebrovaných válců Jawy. Opět kroutím hlavou nad tím, že se ten motor neroztaví v lívanec hliníku?

Broome proslulo v minulosti lovem perel (na vrcholu až 80% světové produkce!), kterému udělal konec až nástup plastů a chov perlorodek na farmách. Samozřejmě těmi nejlepšími lovci perel nebyli Evropané, ale Malajci, Filipínci, Japonci a Číňané, kteří sem přinesli svou kulturu. Dodnes je tu část města China town a na populaci je to, kromě po trávnících polehávajících abos, vidět, stejně jako v obchodu, trochu jako v pražské Sapě, ale není mi to nepříjemné. Možná je to tím, že z té kultury cítím pracovitost, což se u kultury polehávání pod stromy a poflakování kolem obchoďáků říct nějak nedá.

Druhou věcí, kterou Broome vešlo v povědomí, je jeho Cable beach, v poněkud kostrbatém překladu Kabelová pláž. Jakkoli je možná kostrbatý, na výstižnosti mu to neubírá, protože právě z této 22 km dlouhé nádherné pláže se kdysi v 19. století pokládal podmořský kabel předávající telegramy na sever na Jávu a odtud dál až do Londýna. Dneska je Cable beach velkou turistickou atrakcí s řadou resortů a organizovanými vyjížďkami na velbloudech, které tu tehdy využívali jako tažná zvířata, motorů nemaje. Voda Indického oceánu je tu v mangrovových porostech až eroticky přitažlivá v barvě reklamního tyrkysu a láká ke koupání. Pro mě je Broome místem rozloučení s Indickým oceánem, a tak mám samozřejmě vzadu v kufru plavky s ručníkem. V rozletu na pláži mě ale zastaví výmluvná žlutá charakteristicky australská značka s postavičkou plavce napadenou medúzou. Medúzy s dlouhými chapadly známé pod anglickým výrazem jellyfish jsou smrtelným nebezpečím, před kterým letí plavky zase zpátky do kufru. Vezmu za vděk motelovým bazénem...