13/2 150 km

Tentokrát nebylo to spaní na lodi úplně nejlepší. Moře bylo venku dost vysoké a i s velkým trajektem to házelo jak na špatných kolejích. Na mořskou nemoc to nestačilo, ale ani spolucestující nebyli tentokrát tak v klidu jako před dvěma týdny. Nejdřív tam nějaké tři holky z Francie nebo Kanady (mluvily francouzsky) řešily s personálem svý auto a pak někam odešly. Na to se přišoulal jakýsi znavený černoch, který zkoušel postupně asi pět sedadel, kde se mu bude dobře chrápat, jakoby byl mezi nimi nějaký rozdíl, kromě toho, že ani na jedno neměl určitě místenku, protože by tam býval seděl už od začátku, a večer korunovala nějaká exaltovaná kuřice, která si bez okolků sedla na místo jedné z Francouzek a první, co udělala, se mě zeptala, jestli nemám sluchátka, že by ráda spala a moje krásná punková komorně potichu k práci pouštěná muzika z roku 79 jí asi moc nelahodila. Na tebe jsme tady čekali, pomyslím si, ale nahlas řeknu jen:

„je to určitě vaše sedadlo?", a mám svatej klid. Za pět minut se stejně sebere a odejede, čímž zachráním sedadlo sličné dívce a můžu tedy tvrdit, že jsem na lodi strávil noc s krásnou Francouzkou. Byl jsem jen tři čtvrtě metru od ní a nohy mi rozhodně nepáchly tak, jako tomu frajerovi za ní.

„ty ses zase zul!", vzpomněl jsem si na nesmrtelnou hlášku Heleny Růžičkové, otočil nos na druhou stranu a usnul.

Ráno počasí nad Melbourne nic moc. Dole v garážích nebyla Jawa jediná, kdo kouřil a smrděl, partu jí dělal docela zánovní HD, ale protože šlo patrně o jinou loď společnosti, obešlo se to bez poplachu kouřových čidel a já se mohl vydat na hodinovou cukanou pondělní ranní dopravní špičkou metropole státu Victoria.

Podle nosu jsem se propletl městem k severovýchodu a mezitím se dalo do nepříjemného vlezlého deštíčku. Ty jsou nejhorší, protože vás nepřinutí okamžitě zastavit a vlézt do igelitu, chlácholíte se, že to bude dobrý, že to hned přejde a najednou se cítíte jaksi vlhcí...Tak přesně to je tenhle případ. Ospalej, hladovej (na lodi v bistru měli jen samý věci s majonézou) a zmoklej, to se blbě kroutěj kilometry. Stavím Healesville a pro dnešek si dávám volno, aspoň budu mít čas se ohlásit Daveovi, že valím do Wangaratty.

14/2 245 km

Esemesky z českýho čísla na australský nikdy nedojdou, a tak volám. Nic. Dave Ferguson to nebere, škoda škrtám si ho. A v tom to číslo volá zpátky, chlapík chvíli tápe, než mu vysvětlím, kde jsme se potkali a kde mi dal na sebe číslo – ano, ten frajer z trajektu před čtrnácti dny se skoro šedesátiletým Datsunem a dvacetiletým HD na korbě, to je on! A protože mám dospáno a počasí za oknem je úplně libový, sedám s radostí zase do sedla a i s krátkým kafíčkem v Benalle jsem odpoledne na Tone Street 126 před domem nedaleko dealerství traktorů Belarus.

Otevře mi paní Fergusonová, Joe Ann a volá Daveovi do práce. Ten je za chvíli doma a jak se ukáže, je to Mr. Postman, prostě pošťák, který jezdí na tom nejprodávanějším motocyklu v Austrálii, na malé Hodně s automatickou spojkou a velkými brašnami. Každé dva roky nakoupí Australská pošta 57 000 kusů tohohle nezmara, o kterém ale Dave tvrdí, že už to není, co bývávalo, že je cosi čínského v japonské Hondě...

Dorazí ještě švagr a pak děti ze školy. Při vysvětlování rodinných vztahů se zpravidla ztrácím u druhého kolene, ale tady jsem zmizel jak v Řáholci: Dave i Ann jsou oba bílí, ale mají doma tři černé děti, přičemž mi říkají, že adoptovali jen jednoho kluka, který ale momentálně není doma, další dcera je v Londýně a další v Tasmánii v Launcestonu...

Říká vám jméno toho města něco? Tak poslouchejte, protože tohle by jeden nevymyslel. Zelený starý pickup Datsun 1200 z roku 1962 byl od začátku majetkem rodiny Fergusonových – užívali ho po sobě děda, strýc, bratr a nakonec i Dave, který ho trochu dal do pucu, na jeho korbu naložil svého dvacet let starého Harleje a vyrazil za dcerou do Launcestonu (při kteréž to příležitosti jsme se potkali na lodi), aby Datsuna půjčil do Národního muzea Automobilismu Tasmánie (ano, tam, kde jsem obdivoval Bridgestone GTR350) a H-D věnoval svému zeťákovi. Pak sedl na letadlo, které stojí z Launcestonu do Melbourne jen 29 dolarů a měl vyřízeno.

Z návštěvy Wangaratty je krásné setkání s pečeným klokanem a klábosením o všem možném. A jak říká Dave – při cestování autem se ti takové setkání nikdy nemůže poštěstit, to lze jen v sedle motorky. Z Dinga jsou všichni nadšení. Zajímavé je, že si vždycky všichni myslí, že to musí být velice drahá a raritní motorka. Když se dozvědí, za kolik lze u nás starou dvoutaktní „osmečku" pořídit, nevěřícně kroutí hlavou.

15/2 551 km

Dave ráno vstává v pět, ale před mým odjezdem se stihne ještě zastavit, už s naloženou Hondou. Má ty brašny chudák širší, než já a říká, že v nich má přes 35 kg papíru – přičemž je to jen jedna ze dvou každodenních fůr!

Dotankuju a vyrazím vstříc horám zpátky k pobřeží. Dneska to bude samej vingl, aspoň trochu srovnám ty gumy. Zadní už je úplně holá. Po 7000 km! Halt Dunlop není Mitas! A předek (H-01) už je taky po smrti, protože H-04 to není, ta se v 19" bohužel nedělá.

Nakroutím v horách 550 km, což je v těch zatáčkách až až, a úplně vycucanej a hladovej dojedu večer do Bombaly. Cestou potkám v lese na pěti stech metrů čtyři klokany a dole jednoho wombata hloupýho, co cupitá po krajnici vedle Jawy. Nedivím se, že jich je tolik mrtvejch kolem. Než ale vyndám foťák, skočí do trávy v příkopě a zmizí. Škoda, wombate, moh si bejt slavnej!

Večer na laciném hospodském pokoji na posteli, z níž hrozí mořská nemoc, dlabu dovozovou játrovku, na které stojí DRAVA - JATRENA PAŠTETA, PRODUCT OF AUSTRIA. Nějak mi uniklo, že je Slovinsko znovu pod křídly Rakouska...