26/1 „Aussie Day" 272 km

Lesy pokračují až skoro k Heywoodu, ale kvalita silnice se po překročení hranice SA a Victorie výrazně zhoršila. Skoro bych řekl, že jsem horší asfaltku tady v Austrálii ještě nepotkal, připomíná naše některé silnice rozválené kamióny. Dingo už si dlouho neprotáhl tlumiče, tak na tom s radostí poskakuje, mě už to tak funny nepřijde. Portlandu se vyhnu zkratkou přes Hommerton a z velikosti Warrnamboolu jsem trochu zaskočen. Z něho už se několik prudkými oblouky pospojovanými rovinkami jako autodráha v dětském pokoji dostanu do náruče slavné Great Ocean Road.

Počasí je studené a obloha zamračená, nějak mi to dneska nesedne. Proto už odpoledne najdu ubytko v Petersborough a už ve dvě odpoledne jsem v posteli. Potřebuju dobít baterky. A když má celá Austrálie svátek, seru na to dneska taky...

27/1 X km (asi jen 240)

Myslím si, jak ráno ještě doženu povinnosti na netu, ale hospoda je zavřená. Naházím tedy věci do motorky a valím dál podmračeným ránem směrem ke 12 apoštolům. Všude je neskutečné množství turistů, hlavně japonských, provoz na silnici je snad na stupni 5 a kolem Apoštolů jich je jako při obraně Okinawy – chichotají se, pokřikují, selfíčkují a překáží, okolí je vůbec nezajímá. Seru na ně, na apoštoly i na Japonce, řadím a mizím pryč, tohle je na mě trochu moc. Užívám si nádherné silnice, pokud to provoz dovolí, a on to spíš víc nedovoluje. Auta se táhnou zatáčkami, jakoby je řídil strýček Jedlička, nevyzpytatelně brzdí a zastavují, objeví-li se něco zajímavého. Kde to jde, předjíždím a upaluji pryč. Pověsím se za jeden camper, jehož řidič s tím jede svižně a očividně je zvědavý, jak si s tím poradí ta motorka za ním. Konečně trochu jízda, Dingo letí zatáčkami stovkou a v levých brousí stojánek, až jiskry lítaj, vůbec se ta věc nechová v zatáčkách špatně. Obytnou dodávku nakonec s trochou obtíží trhnu dolů s kopce před zákrutou, do které on už musí jít na brzdy. Když pak o pár kiláků dál oba stavíme na parkovišti slibujícím hezký výhled na útesy, pozdravíme se s úsměvem a já se ho ptám:

„odkud jsi?"

„Z Francie, proč?"

„Já si říkal, že nejsi místní, ti nejezdí tak pěkně!"

U Apollo Bay začíná nával. To, co bylo dosud, ukazuje se jako čajíček. Turisti se asi zbláznili, poslední víkend, nejspíš prodlouženej o ten jejich svátek a všecko je narvaný. Počasí se zlepšilo, svítí sluníčko, hlava na hlavě. Podle plánu se za Apollo Bay potkávám s českým motorkářem, který jeden na CBF250 z Melbourne do Adelaide. Jak se ukáže, známe se z poslední přednášky v Šumperku a z nějakých jiných akcí! Zakecáme se, takže původní plán dojet večer do Melbourne a zkusit noční trajekt, neklapne. V Lorne zkoušíme kemp, ale chtějí za stan 70 aud, nejsme cvoci! Chvíli smejčíme po okolí, nacházím starou cestu vedoucí do hor. Kempujeme v průseku pro elektrické vedení, nad hlavou hvězdy a v lese skřeky posumů.

28/1 160 km

Ráno dáme se Slávkem Indiánem ještě buržoazní snídani v kavárně na chodníku, abychom si taky připadali trochu jako lidi. V noci byla kosa a rosy kýbl, vlasy mám jak ta palma naproti, lidi chodí kolem Jawy u mohou si oči vykoukat. Bavíme se o všem, na co si vzpomeneme, když v tom k nám přistoupí opatrně starší paní a češtinou s patrným přízvukem nám citlivě vstoupí do hovoru – jako krajan, který tu je od roku 1969. Je tu i se svým mužem, který česky umí jen pár slov, přilákal je samozřejmě Dingo na české značce. Nejen motorka tu totiž působí exoticky, ale i česká „rego plate" – málokdo sem totiž motorku veze svojí, je to prostě drahý a nezvyklý.

Pak už jen společná fotka u motorek a stisk ruky, každý svým směrem. Za půldruhý hodiny jsem po dálnici v Melbourne a od oka mířím do přístavu koupit lístek na noční paroloď. To proběhne bez jakýchkoli komplikací, za půl hodiny už do sebe soukám burger k obědu. Mám ale spoustu času, rád bych někde wifi. Mekáč nenajdu, ale po chvíli hledání narazím na kavárnu kousek od přístavu, kde se můžu tři hodiny napájet čajem a udělat, co je potřeba. Kluci z obsluhy jsou neuvěřitelní sympaťáci – jeden skoro jako můj synovec, druhý z rusým vousem nemá vůbec s ničím problém. Když večer odcházím, že pojedu na loď, dávám mu do ruky jednu z mých žlutých samolepek jako prezent. Zapovídáme se, ale za chvíli už jedeme v ruštině, okolí zírá. Kluk je Rus z Kazachstánu s vizáží pravého Vikinga – kdo by to řekl? Moc příjemné setkání, škoda, že až na konci.

O to větší sprcha mě čeká od zřízenců přístavu. Na druhou stranu moře se nesmí převážet žádné čerstvé jídlo, zelenina, ovoce, rostliny, maso. Mají to tu mezi hranicemi pravidelně, nic novýho. Taky nic z toho nemám. Ptají se na zbraně, drogy, kraviny – jak na ruský čáře. Kroutím hlavou. A co jídlo? Přiznávám nenačatou plechovku sardinek z místního supermarketu – ostatně je to konzerva a ta na seznamu není. Ale to jsem neměl...

Ind v zelený vestě asi nikdy nic takovýho neviděl, protože touží tu věc spatřit. Jenže ona je někde na dně kufru a ani nevím, kterýho, do hajzlu.

„Co bys chtěl vidět na plechovce sardinek z vašeho supermarketu IGA? Je někde dole, to je na patnáct minut tady."

„OK, zavolám supervizora...", zní odpověď, asi není úplně svéprávnej a potřebuje posily. Supervizor je bílá ženská, aby nenastalo náhodou nějaký nedorozumění ohledně mého smýšlení. A ta chce rovněž vidět ten zázrak a ani na dvakrát si to nechce nechat rozmluvit. Ok, já vás varoval. Stavím jawu na stojan a začínám na čele fronty s rozborkou bagáže. Zvědavá je jak vopice, ale igeliťák se suchary jí zapřu před rypákem hned dvakrát. Po deseti minutách najdu sáček s konzervou a podávám jí ho.

„Otevřít..."

Vyndám tu posranou plechovku v celofánu:

„Vidíte to prvně v životě, že jsem kvůli tomu musel vyndat všechny moje věci na zem?", jsem nasranej, a tak ještě dodávám, že tohle nedělají ani ruský celníci. Ona je asi teflonová, ani nehne brvou, s takovou bych chtěl mít dvojdomek!

„Co je tohle?", zajímá se o další igelitku a je zřejmé, že už jí jde jen o to, abych na ní nezapomněl.

„Špinavý prádlo. Mám to taky rozbalit?"

Pohne rukou, jakoby chtěla zaplašit něco hnusnýho a už se sere do nářadí. Mám chuť jí těma sikovkama majznout po tlamě, ale nemám čas tu sladkou představu domyslet, protože ona už ví, na čem mě udělá!

„Sekera. Zbraně se nesmí převážet..."

„Sekera je nářadí, to není zbraň," nedám se a už jsem v ráži, „vozím jí světem deset let, je to dárek a potřebuji jí na kempování. V čem je problém?"

„Je to zbraň, musíte jí odevzdat."

„Není to zbraň, je to nářadí, nedám vám nic."

Volá supervizora přes sekerky a mně hlavou na chvíli projede myšlenka, že mě vyloučej z přepravy a já se ten podělanej ostrov ani nedostanu!

Přijde další Ind, asi jich tu mají v zásobníku dost:

„Zbraně se nesmějí převážet, dejte nám tu sekerku..."

„Je to sekera pro kemping, to není zbraň, to jí radši tady hodím do moře, byl to dárek a deset let ho vozím po celým světě. Vám tady v Melbourne zabíjej lidi na ulici zfetovaný řidiči aut, to mi rovnou zabavte i motorku, ale vám vadí moje malá sekerka!"

„Máme bezpečnostní pravidla. Napíšu vám doklad a v Devonportu vám jí vrátíme."

„Fakt?"

„Ano, jak se jmenujete?"

Zmrví mi jméno, když mu ho hláskuju, moc mu psát nejde, supervizorovi, chtělo by to možná ještě o třídu navíc, vole. Dá mi visačku, já jemu sekerku a můžu jet dál. Příhoda jak řemen by mohla skončit, ale to by nebylo úplný. Cukám v koloně, která se 4x otočí o 180° a z nudy si čtu všechny ty papíry. I poučení o zbraních: pistole, bomby, rakety, rachejtle, bazuky...bla bla bla, sekera, kurva, nikde! A v tom ten milej Indoš jde kolem, ve vysílačce mu prská, jak ve svářečce...

„Pocem, příteli...", strčím mu pod nos tu červenou visačku, „ani slovo o sekeře!"

Musím mu to zopakovat, kouká do toho a pak říká:

„To je poučení o zbraních, vidíš, zbraně nesmíš mít..."

„Číst umím (na rozdíl od tebe, myslím si v duchu), kde je tam nějaká sekera? Kde?"

Krčí ramena a jde do prdele. Na lístečku, který mi předtím dal, stojí, že se nemohu domáhat náhrady od parloplavební společnosti, když svěřenou věc čirou náhodičkou ztratí nebo poškodí... tak to jsem fakt zvědavej, jestli tu svojí pravěkou fiskarsku ještě uvidím. Pašáci. Doufám, že budou mít hned lepší večer...

Uvnitř trochu problém s vázáním Jawy, chtějí jí nechat na bočním stojánku, ale ten by to neustál, takže to prej přivážou za řídítka. To je ženu svinským krokem a nabízím, že to přivážu sám za nosiče a rám čtyřmi popruhy a že si to pak jen zkontrolují. OK, a je po problému.

Jízdenka je místenkou. Mám svoje sedadlo podobné tomu v letadlo, ale víc místa, zásuvku na nabíječku a prostor na nohy a věci, za oknem noční moře a deku přes sebe na noc. Dobrá, tady se to dá přečkat. Cena jízdenky pro jednoho s moto sólo je 230 aud, za net na hodinu by chtěli 6, na celou plavbu 18 aud. Na to jim ale s..e bílej tesák, to si radši koupím něco k večeři. Stejně ten zákaz potravin mají jen a jenom proto, aby si lidi nemohli jíst svoje zásoby a museli kupovat natažený jídlo na lodi.