15/1 435 km
Krajina tady na jihu se vlní a má daleko do jednotvárnosti Nullarboru. A co víc, akácie, nejběžnější to zdejší strom, začaly podél silnice doplňovat borovice naplňující vzduch optimistickou vůní. A jak silnice starého Eyra zatočila do vnitrozemí, není ani ten vítr tak hrozný – určitě ne ve srovnání s nullarborskou deskou. Pastviny vystřídala pole po žních a země dostala zemědělský ráz.
Na oběd, který sestává z kafe a kousku chleba, jsme v Kimbě, která – když už asi nemá nic významnějšího – se chlubí tím, že je na půli cesty „across Australia", ale já vím, že jsem už dávno za půlkou. Nějak se to rychle přepnulo a sprint z Broome dolů outbackem a na východ Nullarborem mě naplnil zvláštním smutkem. Nahoře v horkém tropickém kotli Austrálie jsem nechal kus cestovatelskýho srdce, ač mě ten region nepřijal zrovna za svého, a když jsem pak přijel dolů zpátky do outbacku na místa, kde jsem byl skoro o měsíc dříve, zmocnila se mě nostalgie. Ta městečka nejsou kdovíjak krásná, ale vy jste tu podruhé už jako starej máza, víte kam a co a pak odjedete a víte, že se sem už NIKDY v životě nevrátíte – je to tak daleko a vlastně ani není proč. A to NIKDY zabolí, jako když někdo umře. Ta definitivnost toho slova může za tu mojí náladu. Už NIKDY, jen si to zkuste říct. Je to jak náhodná známost, která byla fajn, i když třeba ne ve všem úplně dokonalá, ale stála vás úsilí, které nebylo zbytečné. Jedna noc a už se NIKDY neuvidíte, přestože po celý zbytek života budete vědět, že ONA někde žije, ale vaše životy se už na tomhle světě NIKDY neprotnou, ta chvíle se už NIKDY nevrátí. Jako ten australskej outback.
V Port Augustě dostaneme tip na Hotel Flinders. Nemá sice wifi a na své nejlepší roky může vzpomínat jako na film pro pamětníky, ale single room tu vyjde na 40% obvyklé ceny a není to přitom nic hnusnýho, jen je to prostě starý jak sama Austrálie. Mattia je Ital a s Íčkama je vždycky sranda, takže se bavím, když jdeme do Mekáče na wifi, nic si tam nekoupíme (protože se to prostě nedá žrát nikde na světě), Mattia šlohne dolar zpropitného, který někdo nechal na stole, a když vybijeme notebooky, jdeme se najíst přes ulici ke konkurenci. Poor boys z Evropy...
Jawa je samozřejmě opět miláčkem publika bez rozdílu věku. Od dětí, které z toho nemají rozum, až po starce, kteří už ho dávno taky ztratili... Jeden pán u McDonald´s opět vzpomíná na panelky 250 a je zajímavé, jak každému ulpí v paměti něco jiného – jeden hladí rukama oblé tvary pomyslné nádrže a světlometu, jiný vzpomíná na „dlooouhé výfuky" jako cigára. Jiný chlapík zase zná Jawu z ploché dráhy, která je tu celkem populární. Mám problém s jejich výslovností, protože „spedve" bych fakt netipoval na „speedway". To ale není pointa, ta leží v něčem jinačím. Chlapík chválí plochodrážní Jawy, že jsou super, bezva zpracování a nakonec to zabije větou:
„... good german quality!"
„Ale Jawa se nedělá v Německu!"
„OK, ale značka je to přece německá, ne? To se hned pozná!", zazní slovo znalce.
Poklepu prstem na mojí nádrž, kde se zpod tankvaku táhne nápis, jehož nejdůležitější část je vidět: CZECHOSLOVAKIA. A nejspíš jsem tím pánovi zbořil svět. Na stará kolena přišel o iluze:
„Co? Jawa je československá motorka?!"
„Jo, kámo, už skoro 90 let, je to třetí nejstarší značka v Evropě."
„Oh, fuck! Rýly?"
Tak, to bychom měli. Ne všecko, co má dvojitý W musí bejt nutně z Němec, že jo? Takovej místní wombat by mohl vyprávět. Jde z něj strach, když čumí z křoví a vy letíte stovkou – že by měl člověk moc šancí měnit směr naložené rozjeté motorky, to se říct nedá. To by nebylo jak s pejskem v Carnavonu... A když jsme u těch zvířátek, dneska ráno při balení stanu jsem prvně viděl pavoučka, kterej stál za fotku. Byl jak půlka mýho telefonu. Člověk už tu otupěl v pozornosti, ale dnešní ráno mě vrátilo do reality – je třeba se mít neustále na pozoru. To, že tu obludy nepadají po kilech za krk, neznamená, že tu kolem nejsou.
