17/12 460 km

Z Tjukayirla Roadhouse bych měl sice na jednu nádrž dojet až na konec Great central road do Lavertonu, kde začíná, jak místní říkají „bitčumen" (bitumen) a myslí tím asfalt. Je to nějakých 320 km, ale cestou je aboriginská osada se zajímavým jménem Cosmo Newberry (asi 220 km) a stará dobrá zásada radí nepropásnout jediný stojan a u každého dolévat do plna – nikdy nevíte, v jakém stavu totiž najdete ten příští stojan. Minout s mávnutím ruky v poušti hadici s benzínem je veliký luxus.

Takže sjedu z hlavní prašné na vedlejší prašnou, minu letiště létajících doktorů (Flynn) a hned vidím, kam jsem zase přijel – vládou postavené příbytky, natřená školka, něco, co bývalo dětským hřištěm s klouzačkou, bezpočet plastových popelnic a mezi tím vším bordel, odpadky, střepy, vraky aut. Nebudu se opakovat. Najdu pumpu, ale u ní kromě much nikdo není. O dva baráky vedle je nějaký úřad, vypadá trochu jako pošta, a nějaké místní děcko tu paří na počítači hru, na stěně vyobrazení asi patnácti jedovatých hadů Austrálie, vzadu v backofficu úředník v košili. Prý mám počkat, během pár minut tam někdo dorazí.

Po půlhodině čekání, které zase tolik nebolí, protože jsem se do Cosma stejně trochu ukryl před hrozící bouřkou, přijede Landcruiserem stopadesátikilová abobába a otevře krám. Benzín ale ona prý neprodává a koupit si něco v obchodě mohu jedině s tím, že mám přesně, protože ona nemá nazpátek. V jistém ohledu jsou úžasní, nemají s ničím problém, ten máme my, ale žít bych tady, proboha živýho nemohl ani tejden. Do krámu se začínají trousit děcka, jeden kluk před sebou kope sešlapanou plechovku od koly (alkohol se tu nesmí prodávat ani konzumovat), druhý hází tyčí z kdovíčeho, menší holky si něco ukazují na smartfonu, dvě, tři větší se něčemu hihňají a po očku mě sledují – bílá tlama, co čeká a neví, zda se dočká.

Přijede sem bílý stařík, kterého ani trochu nezajímá, že mu skoro vůbec nerozumím, sedne si ke mně na lavici a něco vypráví, možná je to kronikář, obsáhlost by odpovídala. Čekám a hladím psy, mouchy kašlou na můj repelent a páří se mi v uchu. Jedním slovem idylka. Pak se stařec zahledí k motorce, vajgl mu skoro vypadne z koutku a řekne snad první slovo, které mu rozumím:

„Jawa!"

„Ty znáš tuhle značku?"

I on jí v mládí, v šedesátých letech, měl – dvěstěpadesátku se dvěma výfuky a s pěkným krytem světlometu, červenou.

Do toho přijede velká „jutka", tedy pikap s nástavbou, za ním druhý. Vyleze několik abos v kloboukách a jeden mladý běloch. Postojí u motorky a pak se zeptá:

„z České republiky? Jawa... Já jsem Chorvat, ze Záhřebu." Dělá tu už několik let pro místní komunitu a do Evropy se vrátit nechystá. Austrálie může bejt prima, ale tady tohle?

V závěru scénky, když už se stařík dost vynaseděl, zvedne se z lavičky, odemkne stojan s benzínem a řekne:

„ty si chtěl ten benzín?"

Tak to má být – hlavně nekvaltovat, pokouřit, pokecat, práce neuteče, není klokan.

Bouřka se rozdělila na dvě zóny. A přesně mezi nimi, pod kusem blankytně modré oblohy je moje cesta do Lavertonu. Po stranách to lije a blýská, ale Jawa jede suchými koly po cestě, do které se před hodinou vylilo nebe a není to na ní vidět, jen v jejích příkopech. Nejdřív myslím, že se tu někde vysypal pikap s melouny, když stavím u kraje. Ale ne, ono to tu roste, žluté, některé pruhované, jak je známe. Jeden rozkrojím nožem, krásně voní, ale dužina je žlutobílá, nemám odvahu ho zkoušet jíst. Pouštní meloun.

Za necelou hodinu jsem v Lavertonu. Cesta je v závěru rozsekaná, díry plné písku a jako bonus roleta jako prase. Jakoby se chtěla Great central road na poslední chvíli rozloučit, pomstít se Jawě, která jí pokořila, ale má to už marný, už je rozhodnuto. Pod koly zašustí „ bitčumen" a jsme v Lavertonu.

Laverton, jakkoli zní pěkně australsky, je zase jen přiospalým důlním městečkem se silným zastoupením abos posedávajících všude kolem na zemi, v parku a pod stromy, obchod zavírá ve tři, turistické informace i všechno ostatní je zavřené. Něco nafotím, projedu to křížem krážem, ale tady už není co hledat, a tak se rozhoduji nocovat v Leonoře vzdálené asi 130 km.

Už krátce za Lavertonem ale vidím, že to bude další ze zajímavých závodů s počasím. Na pravé straně, někde v hloubi těžařského prostoru Korong a Mertondale visí strašidelné černo. Nasazuji tempo a držím Dinga trvale nad stovkou, motor jakoby taky nechtěl sprchu, neprotestuje a vesele si zpívá. Bylo by nám dobře, kdybych už od půlky vzdálenosti jasně neviděl, že bude zle. Jestli jsem se za to čtvrtstoletí na cestách v sedle motorky něco dobře naučil, pak je to čtení oblohy. A z téhle tady vidím, že to nevyjde, silnice se navíc stáčí špatným směrem, z nebe padají první velké kapky. Do Leonory máme 9 km. Rozhoduji se ještě přidat, do nemoků nechci a jestli to spadne, vytáhnu u krajnice rychle celtu, ve které lze přestát nejhorší.

Vyšlo nám to o fous. Vletíme do města a na první křižovatce rovnou k pumpě. Teď se může to počasí třeba po..., Jawa je pod střechou a já už do sebe liju první ledový Ginger beer. A když jdu do obchodu u pumpy pro druhý, potkám za stojany známou tvář v družném rozhovoru s nějakým tlouštíkem – kde já jenom ten obličej s brýličkami a prošedivělými spánky viděl?! Ale vždyť je to ten Chorvat z Cosma! Zdravíme se už jako staří známí, mezi našimi pozdravy je neuvěřitelných 230 km outbacku a já ani z mála nerozumím tomu, kde se tady vzal a spíš mě zajímá, jestli bude i na příští pumpě... Máte taky svého Chorvata? Není to už třeba něco vážnějšího?

18/12 484 km

Zlaté doly, města duchů, vodu rozdávající Ir Hannah v Kalgoorlie, to všecko bledne vedle odpoledního souboje s trekem Johna Hollanda, prospektora, který se tudy v roce 1893 prosekal od jihozápadu ke zlatonosným polím Západní Austrálie. Holland track je offroadovou výzvou. Skoro zapomenutou a jen málo používanou zlatokopeckou cestu o délce přibližně 270 km má „v péči" místní Landcruiser klub a jemu se dá vděčit aspoň za slušné značení a občasné přeříznutí spadlého kmene, či vytvoření objezdu nejhlubších pastí.

Rozhodně nejde o žádnou začátečnickou cestičku a občas se tu trojka dostane i na 60 km/h, ale většinou se jede v lepším případě 40kou anebo pak úplně krokem. Včera večer jsem tak báječně unikl v Leonoře průtrži mračen, ale nikoli jejím následkům. Ty teď vyžírám tady na HT. Písek, řekl bych, je tím posledním problémem, na který bych si stěžoval, ale je mi jasné, že pokud to někdo moc neumí, bude se tu trápit a kutálet. Nejhorší jsou louže, jejichž hloubku můžu jen odhadovat – a většinou špatně. Už dávno mám v botách bazén, Jawa pokaždé zahučí do hluboké koleje a pak už nezbývá než jen držet plyn a doufat, že to nebude ještě hlubší. Odhalené kořeny eukalyptů taky nic moc. Je to trošku boj. Prvních 80 km po Norseman tracku je rychlých, pak ale přijde HT a další stovka mi trvá asi tři hodiny. Je jasné, že tu budu nocovat. Večer nízké sluníčko svítí do očí a zkresluje terén, ruce už taky nejsou úplně fit. Pár kiláků za Hollandovým kamenem s turistickou schránkou (samolepka je na svém místě!) nacházím ploché čisté místo v řídkém eukalyptovém lese. Příjemně fouká a mě nezbývá než doufat, že vítr do rána nepřiveze vodu. To bych si tady asi pobyl pěkně dlouho...

19/12 480 km

Večer si pěkně otevřu vychlazenou plechovku piva EMU ve starobylém a vetchém hotelu Exchange v Katanningu a napiju se na počest Dinga a dvou dnů na Holland track. Ale v noci v eukalyptovém lese, kdy se ve dvě v noci vzbudím s úlekem, že nevidím na hvězdy, to bude ke studenému pivu ještě hodně daleko. Hvězdy, ať sebehezčí, vezmi čert, mraky, které je zakrývají, jsou to, oč tu běží. A mraky nesou déšť. Zbytek noci roztrhaný, co chvíli hlídám počasí – ať už kvůli tomu, že jsem se večer neobtěžoval s tropikem od stanu, ale hlavně pak pro tu hrůzu, ve kterou by se trek změnil s přívalem vody.

Ráno, řekl bych snad poprvé, opravdová kosa. Nebe jak nad Rujánou, za půl hodiny jsem v sedle a tahám, co mi to jen ohledy k motorce dovolí. Nad obzorem voda, kolem dokola vřesoviště, levá ruka a rameno ošlehané od větví. Jediné místo, kterém lze kvůli hlubokému písku uprostřed cesty jet, je levá kolej a s levou prackou neustále v křoví (vpravo mám zrcátko, které by to nedalo). Občas něco natočím, jednou mi motorka na blátě vypadne kvůli „krátké noze" z ruky a jak se tam tak zmítám pod fichtlem, valí benzín z nakloněného karburátoru – kapalina tady možná ještě cennější než voda! Kohoutek je na druhé straně! Kurva, tak už to zvedni! Nohy se rozjíždějí od sebe, nikdo ti nepodá ruku, do ksichtu se hned hrne celej zájezd much. Slast a ještě sis to natočil, pitomče.

Trek párkrát prudce mění směr, aby se vyhnul nějakým zakázaným zónám. Z cedulí vyčtu, že je zde rozmístěno 1080 jedovatých nástrah proti divokým psům. Ale Dingo je, sakra, taky pes! A pak přijde Mount Holland, stezka zkamení jak trilobit, vystrčí proti přední mitasce své hrby. Na jedničku to pomalu spouštím dolů a ničím zadní držáky výfuků. Jeden svar už to vzdal, ale to motorku nezastaví. Po třech hodinách dojíždím na hlavní prašnou Norseman highway vedoucí do Hydenu a zjišťuji, že to vzdala pružinka bočního stojánku, nášlapka hlavního je pro změnu ohnutá. Za dvacet minut opraveno, ale pro dnešek nebylo nářadí venku naposledy.

Wave rock před Hydenem je pravěkou zkamenělou vlnou granitu (žuly?), která stojí za prozkoumání, ale po půlhodině kvůli mouchám vyklízím pole. Pošlu pár pohledů a jedu do města shánět olej. Bez výsledku, můj oblíbený 20W50 ve čtyřlitrovém kanystříku nikde nemají, v autodílech a na pumpách mají jen značkové drahé oleje, v jednom obchodě mi pán dává školení o syntetických olejích a o specialitách do motorek. Poděkuju a vracím se ven k zaparkované Jawě, kterou bych syntetikou možná i urazil. V zádech cítím zvědavý pohled prodavače.

Nakonec kapituluji a kupuji litrovku 2T Castrolu na pumpě, ale dělám to možná pro ty oči děvčete za kasou a snažím se na pár vteřin zmrazit čas. Kde jen jsem tyhle oči už viděl?

Naleju to tam, ujedu dvacet kiláků a motor se s podivným rachotem, přísahal bych, že si dobytek i plivnul do sání, zastaví. Poleje mě studený pot. Takže do stínu, vercajk ven, hned vyměním vzducháč (má nárok), zkontroluji průtok benzínu kohouty, ale výsledek nikde. Svíčky – ale vždyť mají něco přes deset, těm nic bejt nemůže.

Co jsem vytáhl, takové svíčky jsem na mém motocyklu nikdy neviděl. Zarostlé kdovíčím. Olejem to nebude. Spálil jsem tu zatím jen 8 litrů, na cestě kolem dokola to jelo na horší oleje a bylo ho desítky litrů. Tady musí být na vině jedině ten jejich těžký nefetovatelný benzín Opal. A přitom si to na něj tak pěkně jelo, řekl bych, že líp než na obyčejný bezolovnatý (hustota).

Už před Hydenem sjedete z náhorní plošiny mezi pšeničná pole v plných žních. Silnice se narovnají a jsou lemovány alejemi, celé mi to hodně připomíná letní východoněmecké Pomořansko, jen jedete vlevo, eukalypty u silnice nejsou duby a Holdeny taky nejsou Wartburgy, ale jinak tu už chybí jen malé skleněné třetinky piva na pumpách a jste v NDR. Příjemná změna, vůně obilí, ovce místo krav a i názvy měst jsou takové jinačí – Kalgarin, Kondonin, Kulin, Dudinin, Narrogin...skoro jako bych četl útočnou sestavu ruské hokejové sborné... A vrcholem všeho je Wagin, u kterého jsem se fakt zasmál, protože má na náměstí obřího bílého berana. A člověk by čekal kdovíco!

S ubytováním je to tu dost bídné, všecko pozavírané, u plotů cedule Na prodej, ukazatele, které vedou do nikam, skoro jako by dobře už bylo, vybydlený venkov. Nakonec dojedu k večeru až do Katanningu, zoufale hledám něco s netem, připraven i platit jejich cenu. Motel za 120AUD nemá wifi, ale chlapík mě ochotně posílá ke konkurenci s nižší cenou a netem. Připomíná mi to tu scénku z Cimrmana:

„...otevřel si hospodu, ale chodili mu do ní lidi..."

Kotvím tedy nakonec v pravěkém dostavníkovém hotelu Exchange s docela slušným připojením za polovičku. Hotel se tomu možná dalo říkat před sto lety, kdy vzadu na dvoře ržáli koně, dneska je to červotočem prolezlá stavba jako s divokého západu, která drží pohromadě snad jen silou vzpomínek a nevzhledných pozinkovaných úhelníků z OBI. Díky za něj!