10/12 720 km

Noc na hovno. Polovinu doby mi do tlamy svítí měsíc, jakoby nad vámi někdo stál s baterkou. Ale to je ještě ta lepší část. Jakmile zalezl, dalo se tušit, co přijde. Takže rychlá vstávačka do hluboké tmy, slejvák a hledání, kam jsem jen zahákl všechny ty pavouky a šňůry, když jsem bránil stanu v rozletu. Rychle přehodit tropiko a celej mokrej skočit šipku zpátky do stanu, aby to všechno zase za pět minut přestalo. Obvyklá prostatická chvilka svatého Petra. Kdy už ho nahradí někým mladším?!

Ráno jsem už v půl sedmé v sedle, což se dlouho nestalo, vždycky se to něčím protáhne. Ale nejásejme, protože to, co jsem si ráno nahnal, pak stejně ztratím opravou přilby. Ale nepředbíhejme. Pojďme na chvíli pozdravit nějakého místního protivu, aby to nevypadalo, že jsou tady všichni jak z jiný planety. Tankuji v Ahertonu. Je svěží ráno, protože do toho promlouvám nadmořská výška Tablelandu, skoro bych řekl, že je za jízdy příjemné chladno. Paní z obsluhy se ptám na pitnou vodu. Není moc sdílná a hned mě odkazuje na to, že si můžu koupit balenou z ledničky. To ale vím taky, stejně jako vím, že někde tady jim musí téct pitná z kohoutku. Posílá mě za roh k hydrantu, kam mi pak ještě za chvíli přijde vynadat, že tam nesmím používat mobilní telefon. Pokrčím rameny a udělám krok vedle. Je spokojená a vrátí se ke svému pultu. Inu co, jiný kraj, jiný mrav – věřím, že ona u sebe mobil určitě nemá... A když jsme u těch mobilů, karta místní Telstry stále mlčí, stále mlčí. Ne, že by se v těch rozlehlých pustinách kdovíjak chytala i ta moje česká, ale kde signál je, tam se snaží. Telstra si říká o pomstu.

Přijde dřív, než bych se nadál. Při výjezdu z Ahertonu si všímám, že mi jde nějak divně plexi na zánovní přilbě. Stavím proto venku za městem u nějaké haly, abych zjistil, že z šesti šroubků držících mechanismus plexi je jich pět povolených a šestý dezertoval. A zrovna takové titěrné šroubečky, do hajzlu, to se fakt šetří tolik, že ani ve výrobě nepoužijí lepidlo? Co teď tady s tím?

Nejdřív vysypu vlastní dvoukilovou zásobu spojováku, abych zjistil, že fakt nemám. Jeden by šel závitem, ale délkou je asi tak 15x delší, než potřebuji. Bloumám kolem, dopřitahuji povolené, ale na levé straně se mechanismus bez šroubku stále odmítá podvolit. To je tak ztratit to celé.

Teprve teď si všimnu, že to něco, u čeho jsem zastavil, je telefonní budka Telstry, která kromě jednoho pěkně vybarveného pavouka disponuje nějakou cedulí připevněnou podezřele titěrnými imbusy. A protože tak malý imbus nemám, nabrousím si malý šroubovák Stihl, aby sedl do šestihranu. A hle! Šroubek přesně, jak má být! Aby byla pomsta vykonaná na Telstřině budce dokonalá, vytočím ještě dva šroubky do foroty. I tak jsou za padesát babek, co mě stála jejich karta, dost drahý!

V kopcích Tablelandu leží nejvýš položené městečko Queenslandu Ravenshoe. Je to hezké svezení a je na co koukat, zvlášť v ostrém je to kontrastu k odpoledním stovkám kilometrů nekonečnou savanou rozpálenou na 41°C. Kromě pravidelného pití a tankování není moc proč stavět, plyn se ubírá jen mezi kravami na silnici, při protijedoucím autu na úzkém proužku asfaltu vylitém do písku anebo kvůli hopsálkům s kapsou. Jsou roztomilí, když na ně zatroubím, ještě se zastaví a zírají, jako by říkali:

„to mělo bejt na nás?"

Ve skutečnosti jsou ale stejně pitomí jako naše srnky, schopní vám bez rozpaků skočit rovnou na hlavu. Ještě někde nad Brisbane jsem se zapovídal s dvojicí starších motorkářů. Jeden z nich právě klokanem na motorce dostal. Když líčil, co všechno měl zlomené nebo sešroubované, shrnul to na lakonické „new body", tedy celé nové tělo.

Cestovní tempo je 100 km/h, spotřeba kolem 5,5 l/100km, zastávky zhruba po stovkách nebo u příhodné pumpy, které tu jsou od sebe zatím pěkných 150 – 200 km. Dingo na nádrž bezpečně ujede 450 km. Zadní guma mizí před očima, jinak technika s ohledem na to úmorné vedro funguje nad očekávání dobře.

K večeru dojíždím do Normantonu u záliva Carpentaria, kde se rozhoduji zůstat. I tak mám přes 700 km a do původního cíle Kuramby je to ještě 90 km. Normanton slibuje, jakožto větší město, lepší ubytování s internetem, na kterém bych si předem mohl zjistit, zda výlet 2x 90 km do Kuramby na Alligator Point vůbec za to bude stát. Jenže Normanton vkládané naděje zklame na plné čáře. Ač největší město regionu, jde o ospalou provinční díru bez signálu GSM, s umouněným a předraženým ubytováním a bez wi-fi. Jediným místem, kde se nějaká internetová lemra v okolí vyskytuje, je budova pubu, pod nějž spadá ubytování. V půl deváté večer, už jsou ale židle na stole a v oknech tma. Sedě na schodech se chystám vyřídit nejnutnější, ale z ulice mě vyhání vítr a první kapky tropické bouře pod přístřešek. Deset minut to jde, ale pak začnou blesky práskat kolem města, až zhasne všecko kromě mého notebooku. A je po parádě. Večer si vyperu a navařím čaj do zásoby. Nekonečný slejvák hučí do plechové střechy To jsem zvědavej, jaký budou zejtra po tomhle cesty...

11/12 523 km

Ráno mě z postele nic extra netahá, hlučná bedýnka klimatizace fouká příjemný vzduch, takže se ještě otočím na druhý bok a doháním večerní čtení průvodce. Spalo se to ale pěkně, jak na plechovou střechu bubnoval déšť a hle – nebe skoro bez mráčku a když jdu zkusit, zda už náhodou wi-fi Purple Pubu nepřišla k rozumu, potkávám jen náhodné kaluže. Kam všechna ta voda zmizela?

Purple pub je stejně zavřený jako večer a s ním i jeho internet. Na rohu si všimnu cedule odkazující na minulost pubu. Prý kdysi stával v pár set km vzdáleném Croydonu, ale pak ho přesunuli sem. Černobílá fotka ukazuje pub uprostřed ničeho. Takže se vlastně moc nezměnilo. Kromě toho, že ho přetřeli na fialovo, šlo o stěhování z vidlákova do vidlákova. Po ulici se potuluje několik černých dětí, vousatý a životem přejetý Abo se šourá do jediného otevřeného krámku u benzínového stojanu pro kdovíjaký ranní restart.

Na jiné benzínce se odpoledne ptám paní, co je to za benzín OPAL91, který se začal objevovat tady v outbacku. Vysvětluje mi, že pokud se ptám jako motorista, žádný rozdíl kromě nižší ceny nepoznám. Pokud jako čichač, tak mě žádnej odvaz nečeká – Opal je speciálně navržen, aby ho místní Abo nemohli šňupat z flašky. Inu, jiný kraj, jiný mrav, že? Protože mi ale paní na pumpě nedokázala říct, jak je to v případě 2T a míchání s olejem, zůstanu raději, pokud to půjde, u klasiky, byť za vyšší cenu. Kliková ložiska mi za to stojí...

Moje původní rukavice, které objely půl planety, se odporoučely. Pot dlaní a mechanické namáhání jim udělaly díry, kůže byla jako tenká blána. Jdou do kufru, najdou svoje místo v garáži na stěně vzpomínek, ale ouha – náhradní, úplně nové nejsem schopen přes otékající pravačku natáhnout. Ještě než s plnou nádrží vypadnu z Normantonu, zastavím se v místním HARDWARE, což je výraz pro železářství, a koupím dva páry nádherných žlutých pracovních kožených rukavic. Dest babek za pár, nekupte to!

Plán dne je jednoduchý – dojet do Mount Isa a najít ubytko s wi-fi. Nic víc, než ukrojit těch 500 km savany. Silnice je místy po noční náplavě, z roviny rozpalované sluncem jde vlhké a docela příjemné aroma, ale zvlhlá krajnice láká zvířátka – tu hadice, tam klokánek přežvykuje něco zeleného, co tam po ránu vyrašilo, tady přerostlá ještěrka čumí jako klacek. Krávy z pastvin děsí zvuk roztočeného týneckého vysavače, ač s nimi nehne žádný náklaďák, hučení pod kotlem prehistorického twinu je žene úprkem. Kdyby ale vždy a zaručeně pryč, bylo by to fajn, ale opak je pravdou – někdy si to kráva jedna zamíří rovnou proti Dingovi.

Společnost mi na trase dělají přes 50 metrů dlouhé road trainy, kamionové vlaky složené z monstrózních tahačů MACK nebo KENWORTH s chladiči chráněnými lešením proti klokanům a sítěmi proti sarančatům, za nimi třeba i 4 valníky anebo tři velké kontejnery. Vedle nich vypadá evropskej TIR jako Barkas.

Dolů k jihu po Burke road je to do Cluncurry necelé 4 stovky. Pro jistotu tankuji v Burke´n Wills Roadhouse. Cena benzínu je o pětinu vyšší než ve městech u pobřeží (112 vs 146 centů). V Cloncurry se napojuji na západní Flinders Highway, která mě po 122 km dovede přímo do Mount Isa. Pohled jako z Ocelového města – komíny, výsypky hlušiny, díry do země, která vydává své zásoby olova, stříbra, mědi a zinku – už 80 let.

První caravan site nemá net. Druhej vypadá honosně a taky má honosný ceny, tady chybí už jen Bartoška a červenej koberec a je to hotový, s netem je to taky podezřelý – chlapík mi strká pod nos ápětku nějakejch regulí a návodu, kam se jak připojit, tak pro druhák IT, ale nic pro čtyřicátníka na Jawě. Od srdce se zasměju a vypadnu. Tak do třetice... Stará Afričnaka sice taky nepůsobí kdovíjak důvěryhodně, když dojde na wi-fi, ale je mi jasné že ani v hornickém městě kolem jámy a dvou komínů nebude výběr neomezený. Zůstávám tady a po krátkém souboji s nezabezpečenou sítí mohu pracovat.

Mimo jiné řeším, kudy do Alice Springs. Po silnici 66 a 87 je to 1200 km asfaltu, perné dva dny jízdy. Anebo tisícovka pouští (Simpson desert) po prašné Plenty highway, když to dobře půjde, tak na tři dny špíny. Tak kudy tudy...?