16/1 350 km
Dojíždíme odpoledne do Adelaide. Mattiova telstra nefunguje, takže jsme bez navigace a protože hostel v centru vybíral on, jdu se radši s mapou zeptat dívky na pumpě, kde je Hutt street. A pak už se cpeme strašným odpoledním trafficem, teplota dosahuje 39°C. Adelaide je ale městem umělým, byť na australské poměry hodně starým, nevzniklo spontánně, ale nejdříve na papíře – a díky tomu má ulice uspořádány v pravých úhlech. Není zase tak složité se zorientovat a za hodinu se prostrkat mezi auty na určenou ulici. Horší je pak nenápadný smutný hostel najít.
Hostely nesnáším. Raději se rozvaluji v queenroomech hotelů Ritz, Carlton nebo třeba Holiday Inn a chlastám předražený drinky z minibaru – potíž je jen v tom, že na to nemám, takže už strkám fichtla na špinavej dvorek za hostelem a pozoruju, nosíc igelitky z kufrů nahoru do rozpálený cimry bez klimatizace, spolubydlící. Mládež potahující trávu z brka k backpackers patří, zaráží mě ale starší lidé, skoro ve věku mých rodičů. Co tihle tu pohledávají?
Zklamání se nekoná. Wifi free nefunguje, musím si za další 4 dolary koupit svou. Pár týpků je už pod obraz, na pokoji nejsou žádné skříňky, takže všecko leží na zemi, a ve zdi je jen jedna zásuvka. Jsem rád, že večer přijede Charlie, československý emigrant žijící tady už 27 let, a skočíme na pivo. Konečně ochutnám perthské Little Creature, tolik vychvalované Ale. Vedle baru je herna, přes kterou se musí jít na wc. Dvě starší ženské, ubytované naproti v hostelu, to tam sypou do jednorukých banditů a nevnímají svět kolem sebe. Paka. A pako může bejt halt i starý pako.
17/1 35 km
Ráno se rozloučím s Mattiou, naházím bágly Charliemu na korbu Navary a jedeme přes nějakou motoprodejnu k němu. Práce na motorce nám zaberou celý den až do večera. Protože musím vyměnit drát v zadním kole a nechce se mi zouvat gumu vlastními montpákami, musíme do pneuservisu dvakrát. Starej, trochu nerudnej dědek vypadá, že svý práci rozumí. Sice trochu brblá na mojí silnostěnnou MX duši, ale mávnu nad tím rukou:
„...kdybys strejdo viděl tolik pouštního kamení jako tahle duše, nedivil by ses..."
Divím se mnohem víc já, když ho vidím kolo vyvažovat – pouze na hřídeli. Samozřejmě se to na zakrytých ložiskách s tukem moc netočí a on mi tam někam od oka nalepí 45g navíc. Druhý den tam náhodou jedeme znovu, tentokrát kvůli hřebíčku v zadním kole Charlieho bavoráka. Akorát dodělává přezouvání nějaké Ducati ST2 a já jen s otevřenou hubou čumím, jak to přední kolo s dutou osou o průměru asi 30 mm navlíkne na tu patnáctku hřídel, kolo na ní samozřejmě visí mimo střed, a „jakože vyvažuje" a pak to chlápkovi vrazí do motorky. Třeba nic nepozná, ale já cítím, jak mi zadní kolo Jawy „pumpuje", takže pak někde zkusmo u pumpy zkusím těch nových 45g bošákem odloupat – a je klid. Zajímavá zkušenost.
Jawa dostala nový olej do převodovky i do přední vidlice (15w40) po 12 000 km, nový vzduchový filtr a svíčky po 11 500 km, vylil jsem vodu z odkalovací skleničky (po 18 000 km) a protože mi začalo sáknout těsnění hlavy pravého válce, rozhodl jsem se i pro sundání obou hlav a vyčištění spalováků. Byl jsem navíc zvědavej, jak dramatický je to s karbonem při používání těch levných olejů. Něco tam bylo, ale čekal jsem toho víc. Nejvíc byl zaprasenej pravej výfukovej port, ale nebyl zarostlej, jak se to děje u starších motorů s dvojicí malých oken. Zadní kolo dostalo novou gumu (10 000 km) a jeden drát. Z Brisbane od George došla zadní origo osa, kterou jsem nechal v krabici v jeho garáži, takže jsem vyndal tu ohnutou, která se nám očividně materiálově moc nepovedla. A z NZ přišla starší, ale dobrá lampa PAL jako náhrada té rozmlácené. Novou H4 mám s sebou, do zadního světla jsem koupil novou žárovku, malou do parkovačky tady sehnat nelze, ale na tom nezáleží. Odolal jsem pokušení čistit výfukové tlumiče a jako alibi si vzal několikaměsíční „Fire ban", tedy zákaz rozdělávat jakýkoli oheň, a ušetřil si tak spoustu špinavé práce. Zvadlý výkon na plný plyn stejně nebyl výfuky, ale vzduchovým filtrem z druhovýroby, který byl zanesený a navíc i blbě udělaný – faldy papíru byly příliš blízko sebe až na sebe plochy doléhaly, takže výsledná účinná plocha byla násobně nižší, než bylo třeba. Nasadil jsem poslední nový – ještě zásoba z cesty kolem světa.
18/1 165km
V plánu je Cleland – klokani, dinga, koaly a další milí obyvatelé australské přírody, ale začneme zadní píchlou gumou Charlieho BMW. Pak jedeme do hor. Ochladilo se na polovinu – z 39 na 18°C. V kopcích je spousta cyklistů, stejně málo ohleduplných jako u nás. Tenhle týden se tu navíc jede Tour Down Under, takže jsou všude.
Z Clelandu je to do Birdwoodu, kde je Národní muzeum motorismu, asi 50 km docela evropskou krajinou. Projíždíme obcí Verdun, která má na ceduli informaci, že se dříve jmenovala Grünthal, pak do Blumbergu – což je právě dnešní Birdwood. Po muzeu jedem na kafe a pivo do Hahndorfu. Vesnice a městečka mají výrazně německý ráz.
Samotné muzeum, kromě toho, že zvenku kvůli prázdnému parkovišti vypadá jako zavřené, působí dole v přízemí dost skromně, ale nakonec je na co koukat. Z československých věcí tam mají panelku 250, ve sbírce svíček naší PAL Super 18F-5 a jakýsi Holden s karosérií z laminátu, ve kterém je zalito snad všecko, co kde tvůrce potkal (šminky, vidličky, diapozitivy, bankovky, noviny...), stojí na pneumatikách Barum OR34.
Večer bbq.
19/1 369 km
Loučím se s Charliem a jeho ženou a vracím se zpátky k severu na Port Augustu. Jedu ale trochu jinou cestou, abych mohl zastavit v městečku Balaklava (1935 obyvatel). Je strašné vedro, duje silný protivítr (to zase bude spotřeba!) a od severozápadu se blíží černá stěna. Rozhoduji se zůstat v Port Augustě, ale hotel Flinders, ve kterém jsme spali s Mattiou před čtyřmi dny, podražil ze 40 na 65 babek. Bez wifi a nemíní ani po mých argumentech, jak je to možné, slevit ani dolar. Tak maj hovno a já jedu zpátky na okraj města do motelu s wifi. Ten má podle cedule stát od 68 AUD, ale je to samozřejmě klasická vyjebávka – levné cimry prý už mají obsazené. Musím vzít dražší. A přitom v celém motelu parkuje jen moje Jawa a jedno auto. Zbylé pokoje asi obsadili pěšáci... Večer bouře a déšť, na zítra je předpověď taky na prd. Jak mi to počasí vycházelo na konci roku, tak v tom novém mi to někdo nepřeje...
20/1 562km
Ráno bylo ve svetru, takové to, kdy přemýšlíte, zda si vzít nemoky hned anebo do toho lézt někde cestou. Srážkový radar ale slibuje, že to jde pryč, takže to vedle u pumpy doliju po hrdlo a vyrazím s pocitem, že jsem ještě ušetřil tři dolary. Holka u obsluhy totiž spletla stojany a nějaký Němec zaplatil o tři dolce víc tu mojí sumu a odjel. Holka to vyřešil po svým – aby neměla nepořádek v penězích, dala mi Němcovu útratu. Jen by mě zajímalo, kam ten Skopčák nalil v tom camperu těch dvacet litrů, když to musí mít nádrž na stopade... asi do vařiče.
Dneska fouká v trochu lepším úhlu, Jawa maže pustinou a jen si v kile zpívá, teplota je příjemná, asi jsou meteorologové tady v Austrálii stejní jako u nás. Na slibovaných 45°C nedochází ani náhodou, přestože po obědě jde svetr rychle do kufru. V Pimbě spadnu do krásných očí nějaké mladé Kanaďanky, zakecám se u stolu a nechce se mi dál, úplně cítím ty kořeny, kterak vrůstají prkennou podlahou do kamenité rudé půdy Austrálie pod roadhousem. Věčné to dilema sólových jízd ovšem vyřeším disciplinovaně a za hodinu už tankuju o sto kiláků dál v Glendambu.
S podvečerem přijíždím do Coober Pedy aneb do Díry bílého muže. Svérázné a světově unikátní místo vzniklo před více než sto padesáti lety, kdy se tu začaly těžit opály. Zoufalí oportunisté ne nepodobní prospektorům všech zlatých horeček se tu dloubali v zemi a neměli úniku před vražedným sluncem, strom a stín abyste pohledali. A tak přespávali a bydleli v dírách, které sami vykopali při dobývání kamenů. V podzemí je stálá teplota, opály se tu těží kolem dál, ovšem už průmyslově, a městečko Coober Pedy je z velké části zadlabáno do země: hotely, hospody, příbytky. A jak je to s tím jménem? V jednom z původních abo jazyků znamená právě výraz Kupa-piti Díru bílého muže, z čehož se později vytvořilo Coober Pedy (čti Kúba:Pydy).
