První den po příletu se toho zase tolik neděje. Zastavíme se s Jiřím, zde Georgem, který mi umožnil vytvořit si z jejich domu v Sand Gate základní tábor, na úřadě spediční společnosti Schenker za Kelly McKeller. Ta, kromě toho, že má věc na starosti, má už přes týden také můj karnet, který jsem posílal express ještě z domova, když jsem zjistil, že bez jeho fyzické přítomnosti v Austrálii nelze čas mezi vykládkou lodi a mým příletem efektivně využít k proclení. To je ovšem informace s cenou zlata, kterou vám přepravní společnost jaksi sama od sebe neřekne.

Na Schenkeru máme mocnou tlačenku od Bennyho z druhé strany Zeměboule, který za mě kope, co mu síly stačí. A je to znát. Kelly je v pohodě, já už míň. Benny mi nejdřív pouští do žilního oběhu kyanidovou informaci o nějakém permitu, na jehož vyřízení má místní úředník 30 dnů, ale hned vzápětí volá, jako by měl jít jen o dramatickou vložku, že by bedna měla ještě dneska opustit celnici a podstoupit tzv karanténu, tedy prohlídku, zda je Dingo motorka a ne zrající psí zdechlina.

Zbytek dne trávím u George v práci. Je konstruktérem v nadnárodní firmě, která staví mosty po celém světě, od Nové Kaledonie po slovenskou dálnici R2.

Druhý den jedeme znovu zrána za Kelly, protože včera stihli úředníci všechny nutné úkony včetně vystavení faktury, z níž se našinci nutně zatmí před řídítky. Ač je Kelly zlatá, nestačí to v mé hlavě zamaskovat trauma z další životní nespravedlnosti – jedete jim do země vypustit pár metráků nespálených uhlovodíků, k čemuž musíte nedobrovolně podstoupit všemožné procedury a ty samozřejmě ještě velkoryse zalepit. Tomu se říká nejlepší byznysplán na světě! Cenovka za vše od chvíle, kdy loď přirazila k přístavnímu molu až po předání bedny více než trojnásobně překračuje cenu samotného transportu čtyřmetrákové bedny přes půlku světa. V součtu a s náklady na bednu to bezprostředně po vytažení platební karty z terminálu vede k myšlence, zda nevyjde letadlo na podobné peníze? Prověříme (tedy spíš Benny) a uvidíme.

Protože mám v ruce karnet, ale bedna dorazí až odpoledne, nechám se Georgem hodit dolů k řece, po které jezdí rychlé čluny RiverCats, jakési říční autobusy, se kterými je snadné se bez ohledu na silniční zácpy dostat rovnou do centra. Brisbane má dva milióny obyvatel, ale samotné centrum se vším, na co si vzpomenete, má velikost maloměsta s pravoúhle rozdělenými ulicemi. V nich se mezi sklem mrakodrapů krčí původní anglická architektura, původní nábřeží zdobí starobylé sklady vlny a kolesové parníky pro ty, kteří nespěchají.

To není můj případ. Poměrně rychle najdu úřad Transport and Main Roads na Charlotte Str, ale nepochodím. K vydání permitu pro jízdu po australských silnicích musím ještě zařídit pojištění u některé ze smluvních společností. Rozhoduji se pro RACQ, jelikož má mít nejblíž kancelář. Jak se ale ukáže, přestěhovali jí. Cestou na další adresu míjím banku HSBC, jejíž šek mě hřeje v peněžence. Bezva, říkám si, ale s šeky HSBC to u mě není nikdy slavné. Abych byl přesnější, v životě jsem potkal jen dva šeky a oba byly od HSBC. Ten první, který mí kdysi poslal nějaký zájemce o mou prodávanou motorku, byl, jak jsem i předpokládal, falešný. Tenhle druhý, to je jiný příběh, ale ani s ním to není jednoduché. Podle úřednice mi peníze nesmějí vydat keš, ale jen na účet. OK, říkám babě za sklem, tady je číslo účtu a sypte to tam. Ani to není ta správná cesta, protože účet musí být jejich, australské HSBC. Ach jo, proč musí mít vždycky všechno nějakej háček, držím se zespoda pultu u přepážky, abych do ní neuhodil zlostí.
„Dobrá tedy, může mít cizinec účet u HSBC?"

„Ano, může."

„Tak mi ho zřiďte, dejte mi kartu a nalejte tam ten šek. Lze to?"

„Ano."

Mezitím se ale do věci vkládá nějaká mladší kolegyně. Nabíjím podkaliberní munici a mířím jí rovnou do srdce. Snaživé jsou obě, ale jen jednu lze nespouštět z očí. Někam volá a pak píše mail. Než se vrátím s něčím k pití, už mě volají k přepážce.

„Tak," říkám si, „a teď tě tady, vole, seberou, protože vypadáš podezřele..."

Ukazuje se, že vznesly mailem dotaz přímo u firmy, která šek vystavila, a obdrželi obratem instrukci, že mají šek proplatit. A najednou to jde.
S pojištěním od RACQ letím zpátky na úřad, abych náhodou netrefil polední pauzu, ale obavy jsou liché. Austrálie je zemí, ve které jsou úředníci očividně pro lidi, nikoli naopak. I tady to jde celkem ráz na ráz, přihlédnu-li k tomu, že ani úřednice asi neřeší dočasnou registraci československé Jawy z roku 1978 každý rok.

S permitem, pojištěním a nefunkčními krámy od místních mobilních operátorů (v tom Austrálie očividně za Evropou pokulhává, ale osobně bych klidně tohle v Evropě klidně pustil k vodě výměnou za jiné aspekty, v nichž nejmladší kontinent ten starý strká do kapsy) se vracím lodí zpátky k Georgovi do práce, kde už na place stojí bedna, z níž celníci sundali víko. Podle slov Kelly se jim bedna i s motorkou hrozně líbily, ale naštěstí zase ne tolik, aby si jí ještě nechávali. Je moje!

Třetí den v Brisbane padne na sestavení, odzkoušení a naložení motorky. Není to zase taková sranda, protože sjednotit si věci, které šly v září s motorkou a ty, které jsem přivezl já, aby šly zabalit a přitom nic nechybělo, to chce pár hodin poskakování. Nechávám zde v garáži v krabici od LSdvojky pár těžších náhradních dílů a přípravky pro větší opravy motoru. Byl bych rád, abych je nepotřeboval, ale do bedny k Dingovi jsem je přibalil, protože bude lepší, budou-li v pohotovosti tady v Austrálii, než doma v regálu. A jsem ready. Ráno můžeme vyrazit! Motorka je za dva dny od mého příletu na kolech, v to jsem snad ani nedoufal. Jak vidno, lze to, ale bez pomoci George a Bennyho bych ještě teď lítal pěšky někde mezi přístavem a úřady.