6/2 170 km

Přesun dolů do Cockle Creek, nejjižnějšího bodu Tasmánie, kam lze dojet po silnici. Před týdnem jsem potkal ve Smithonu (severní pobřeží Tassie) starší pár, slovo dalo slovo a oni mě pozvali sem. Projeli na Uralu Kazachstán, Kyrgyzstán a USA a z Jawy byli úplně nadšení. A že prý když přijedu, že se nemůžeme v Cockle Creek minout... a skutečně – dojíždím odpoledne k bráně parku a už na mě někdo mává!

Cestou dolů mám ale v Geevestonu ještě jedno rande, a to s Lubošem Sotym, který cestuje na supersportovní Suzuki GSX-R 1000. Nabalený to má pěkně, divím se, že se tam ještě vůbec vejde. Kecáme tři hodiny. Pak on pokračuje na sever, já k jihu.

Manželé v Cockle Creek pracují jako dobrovolníci na správě parku, pocházejí z Adelaide. Provedou mě do Velrybí zátoky k soše plejtváka a vyprávějí historii dnes pustého a turisty vyhledávaného místa, které ještě v roce 1890 mělo 3000 obyvatel, byla tu pila, tři hotely a šest velrybářských stanic. Ještě dnes jsou v lese vidět zbytky kotlů, v nichž se škvařil velrybí tuk. To musel bejt smrad...

Večer si povídáme o cestování a o věcech kolem toho. Nic nehraje, šetří se elektřinou, která je solární. Mám přidělenou postel v malé místnosti a Jawa nocuje za barákem ve společnosti pedemelonů, to jsou místní malí klokánci, občas hopkají kolem, odpoledne jsem stál tři metry o mámy s malým ve vaku a jen nebojácně, leč přece jen trochu ostražitě koukala z křoví. Už je mi jasný, proč jich je tolik mrtvejch na silnici – rizika lidské civilizace jim vůbec nedocházejí. Ono koukat ze tří metrů na turistu nebo na jeho káru, je dost veliký rozdíl!

7/2 230 km

Cesta zpátky k severu je trochu smutná – vracím se domů, před sebou mám ještě tak dva, tři týdny. Loudám se podél řeky Huon na Cygnet, procukám se Hobartem a minu galerii MONA. Před pár dny jsem tu zastavil, protože mě sem zavedlo značení s ubytováním, ale ujel jsem – nevypadalo to levně a turistů tam bylo jako much. Dneska ráno mi jí připomněl Graham v Cockle Creek – ukazoval mi fotky, jaké umění je uvnitř uloženo. Ne, že by to bylo úplně nezajímavý, ale až do chvíle, než mi ukázal řadu vymodelovaných skulptur ženských přirození rozličných tvarů, jak to příroda umí, nic mi to neříkalo. Vteřinu si to se zájmem prohlížím, jak je to pěkně zpracovaný, měřítko těžko odhadnout, ale já mám přece jen radši zvířátka živý nežli vycpaný.

Takže nechám MONU za sebou a mířím k severozápadu na Hamilton po druhé straně řeky přes Boyen. Je pozdní odpoledne, když přijíždím do New Norfolku, kde jsem nedávno spal tři noci. Kdoví, zda v Hamiltonu něco je, zkusím ubytko tady. „Můj" motel Junction má plno, taiwanskej kluk akorát nese ven před recepci ceduli NO VACATION. Pech.

Prý se zeptá šéfa, když už jsem skoro jako štamgast, mají prý vždycky nějakou rezervní kapacitu. Takže tu nakonec zůstávám, jen o dveře vedle než předtím. Ráno mi dají ještě snídani – slaninu s vejci a donesou na cestu dva poctivé Burgery.

8/2 300 km

Přes dobytkářský Hamilton pokračuji po A10 pojmenované jako Lyell Highway do lesů a hor západní tasmánské divočiny na Derwent Bridge. Před městem je velmi zvláštní podívaná zvaná Wall of Tasmania, Tasmánská zeď. Neuvěřitelně nadaný umělec řezbář Duncan (teprve ročník 79) zde již deset let tvoří své životní dílo – skoro 100 metrů dlouhou dřevěnou zeď, v níž je ze huonské jedle vytesána celá příroda i historie Tasmánie v tak dokonalém detailu, že se nad tím tají dech a derou slzy do očí. Škoda, že je zákaz focení, kupuji si proto aspoň pár fotek na pultě a beru kontakt na správce autorských práv. Rád bych aspoň jeden snímek ukázal lidem.

Krásná silnice v horské krajině se najednou zničehonic změní a před vámi se vynoří obrovská člověkem – havířem rozrýpaná masa, Iron Blow. Jsem před Queenstownem, do kterého silnice padá ve spirálách. Žije tu dnes asi 10 000 lidí, ale doly už je neživí, dnes je to turistika. Dříve se tu těžila měď a železo, dneska sem peníze vozí cizinci a Australané z kontinentu.

Navečer zajedu natankovat a projít si město. Pak ještě skočím do sedla a jen tak v tričku vyrazím přes kopec ke 30 km vzdálené přehradě Darwin. Průsmyk je ve výšce 1000 metrů a při cestě zpátky už rozhodně není teplo na triko. Výhledy do krajiny na Mt. Jukes (1168 mnm) a Mt. Huxley (965 mnm) za trochu té husí kůže stojí.