13/1 (pátek) 450 km

Nejhezčí jsou na cestování rána, hlavně pak rána ve stanu. Ok, zašpiním se při skládání a trvá to možná o něco déle, než to naházím na motorku, ale... Nevyspávám a mám dobrej pocit z toho, že jsem zase něco ušetřil, tím spíš tady, kde se už zase dá stanovat, aniž by člověku vedrem explodovala hlava. Tak mě napadá, že bych měl zmínit, jak jsem včera vytáhl svetr. Skoro půl druhého měsíce jsem tu igelitku od LS2, ve které je ta objemná zelená věc schovaná, minimálně dvakrát denně v ruce (ráno a večer při kempování) a nadával si do všemožných zvířat, proč že to tahám, když jen pomyšlení na něco tak hnusnýho, jako je svetr mi přetápí kotel. Den za dnem s minimálními teplotami na třicítkou, často vysoko na čtyřiceti stupni a v ruce máte svetr, jen si to představte tu torturu!

Jenže dnešní ráno se možná podobalo ránu letnímu, ovšem někde na Rujáně! Hledat, kam jsem zahrabal odepnuté větrací panely od motooblečení se mi dvakrát nechtělo a navíc jsem byl pevně přesvědčen, že to je jen na ráno – ale nakonec jsem v tom svetru vydržel celej den.

Několikrát denně teď listuji knížkou Václava Potužníka a snažím se jet v protisměru jeho trasu, stavět na místech, kde ten chlap seděl před 42 lety, představuji si v některých stoupáních tu jeho Čízu Matyldu a je mi častokrát, jakoby tu pořád někde byl, jako bych ho měl potkat u nejbližšího roadhousu. Místa jsou stejná, ale Austrálie se od té doby změnila k nepoznání, mnohem víc se amerikanizovala v životním stylu a ztratila hodně ze svého postkoloniálního kouzla – v očích turisty za řídítky. Ovšem že by se mnou většina Australanů nesouhlasila ve stesku po starých časech. Vždyť minimální hodinová mzda tu je dnes 80 AUD, to je 20x víc než u nás!

V Maduře Potužník opravoval a zašíval děravé pytle – zavazadla a psal o chatkách, které už se dávno změnily v modernější motel s bungalovy. Já tu opravuji pro změnu lampu zasaženou pivní flaškou – to by se hádám v době Potužníkova dobrodružství stát nemohlo! Neochotná skladnice asi někam spěchá, protože zrovna nehoří touhou mi pomoci a nějaký igelit najít. Nabízí mi kus bílého z nějakého pytle od hnojiva.

„Sorry, ale potřebuju to na světlo, tohle ne, něco transparentního, třeba támhle z těch palet vzadu...?"

Něco mi příliš rychle a příliš slangově odpoví, takže rozumím kulový:

„Promiňte, ale mluvíte na mě moc rychle..."

„Ty zas mluvíš na mě moc pomalu!", zazní stručná odpověď, po které už z její strany nepřijde nic, krom pokrčení ramen. To kuchař naproti v baru, to je jiná liga. Sice mi nejdřív přinese alobal, protože si asi myslí, že potřebuju vycpat parabolu, ale pak už chápe a podává mi přes bar roli strečky.

Rozmontuji parabolu a trojmo fólii nabalím namísto skla před halogenu, vzadu zajistím sponkami a upevním do rámečku. Nožem vyříznu otvor pro žárovku a mám hotovo. Za jízdy se sice v kile větrem fólie opře o držák clony H4 a mírně se o něj připeče, ale drží a já můžu zase svítit, aniž bych měnil žárovku za žárovkou. Nějak ta rozpálená H4 nemá ráda doteky hmyzu nebo vody...

V Mundrabille mě dojíždí kluk na DR650, kterého jsem viděl ráno spát na parkovišti, kde jsem o pár křáků dál nocoval taky. Je to Ital Mattia, koupil v Perthu ojetou Suzuki a jede do Adelaide – nabalenej je teda jak parašutista s jeho 13 l nádrž je při spotřebě DR650 6,5 litru hodně malá na Austrálii, takže táhne ještě kanystry. Pokračujeme společně, rychlost máme stejnou a cíl taky. Moje zadní guma už je totálně hin, takže měním plány a ruším 200 km offroadovou zkratku na Coober Pedy. V zadním kole vím o jednom prasklém paprsku a je potřeba povyměňovat taky nějaké oleje – pojedu napřed do Adelaide, pořeším techniku a gumu a pak se rozhodnu, zda se na Coober Pedy vrátím anebo to hodím jako obětinu na oltář Tasmánie.

Za Euclou je hranice Západní a Jižní Austrálie. Nová asfaltovaná Eyrova silnice tu jede blíže pobřeží kolem úchvatných útesů, ale ta původní prašná, po které jel i Potužník opačným směrem, je o 15 km severně stále v mapě zakreslená. Odolávám pokušení se tam jet podívat, hlavně proto, že před sebou už druhý den hrnu černá mračna a cesty jsou plné bláta a vody, kdoví jak ta stará cesta v tomhle bude vypadat!

Nullarborská planina tu dělá čest svému jménu. S šedou oblohou nad sebou a s dujícím větrem od Velkého Australského zálivu připomíná spíš bretaňské vřesoviště než rozpálenou pustinu popisovanou českým cestovatelem v mé knížce. Večer hladoví stavíme v roadhousu Nullarbor Dingo´s Den a jsme rádi, že nemusíme stavět stan. Ostatně kabina sdílená s kolegou vyjde na docela přijatelný peníz 65AUD.

14/1 430 km

Počasí se nezlepšilo. Nikomu se do toho dvakrát nechce a navíc změna času o 2,5 h tomu taky moc nepřidá, takže ve výsledku vyjíždíme dost pozdě. Ostatně, máme před sebou jen žraní kilometrů po 150 kusových porcích, nic vzrušujícího. V roadhousu, ve kterém jsme spali, ještě pátrám po místě, které Potužník popisuje ve své knize, ale v mapě už dávno není – Ivy Tank. Nikdo ale nic neví, podávají si mě od jednoho k druhému, až se jeden chlapík chytne a na mapě mi ukáže místo s velmi starou fotografií: to bylo Ivy Tank, které ještě v roce 1974 prodávalo benzín na staré Eyrově silnici.

V Ceduně, která konečně představuje trochu nějaké městečko, dáváme pauzu na jídlo a po několika dnech hlavně na vyřízení věcí po tlf, protože jsme konečně zase na signálu. Mattia má místní Telstru, ale je na tom ve finále hůř než já s roamingovým českým operátorem. Jak se přiblížila civilizace, objevily se pastviny a farmy, šla cena benzínu dolů z roadhousových 160 – 189 centů na 120. Proti silnému větru dujícímu od oceánu má Jawa spotřebu stabilně nad šest litrů. Pořád je to ale míň, než bere jednoválec Suzuki při stejné cestovní rychlosti. V Ceduně se také zastavíme v obchodě doplnit proviant, protože tu mezi státy není dovoleno převážet čerstvé jídlo přes hranici a konzervy jsem už taky všechny sežral. Koupíme si s Mattiou „meetwurst", ale radost nám nevydrží dlouho, protože australskej métskej je něco jako polskej salám. O to větší mám radost z úlovku oleje, protože můj oblíbenej Gold´n Black 20w50 tu mají ve výprodeji za 3,99 AUD dva litry, to je litr za 38 kaček. Šup tam s ním!

Za Cedunou se rozhodujeme ještě chvíli se podržet pobřeží a kolem Laura Bay jedeme na Streaky Bay. Slibujeme si od toho nějaký hostel s wifi, ale v městečku jsou jen tři ubytovací zařízení – a všechna beznadějně plná! Při posledním pokusu v místním motelu vzniká velice zajímavá situace, když dveře do recepce jsou otevřené, ale nikdo nikde. To by samo o sobě zase nebylo v Austrálii tak zarážející, protože to tak často dělají, jen zanechají tlf číslo, na které volat. Tady ale není. Řešíme to s nějakými hosty, když se do toho přimotá zvláštní týpek s lahví piva v ruce, která evidentně není jeho dnešní první:

„Hej, odkud, kurva, jste?"

„Já z Itálie," odpovídá Mattia, „a on z Československa..."

„No kurva!", houpe se týpek a navzdory svému podroušenému stavu velice rychle chápe naší situaci před recepcí motelu.

„A odkud, kurva, jedete?"

„Tam odtud, ze západu do Adelaide."

„Kurva!"

„Sháníme někoho z recepce..."

„Jo, kurva, já jí zavolám, jsme z rodiny, kurva...", houpe se dopředu a dozadu a hledá v mobilu nějaké číslo. Stojím blízko, takže slyším dívčí hlas, který to zvedne. Na to frajer s flaškou piva v ruce okamžitě vypálí své jadrné:

„proč tu kurva nikdo není?! Máš tu, kurva, hosty!"

Chvíli kýve hlavou a pak to típne:

„Je to všechno, kurva, plný!"

To je sice informace kurva na prd takhle v podvečer, ale máme s Mattiou oba huby roztržený smíchem. Týpek se ještě pohupuje pod tlakem alkoholu a zdá se, že něco vymýšlí. Upřímně se bojím, aby nám nenabídl přespat u něj. Ten závod v chlastu by kurva nešel vyhrát ani kontumačně, a tak rychle velím k odjezdu, jede se hledat nějaký flek v přírodě.

Motor už pode mnou drmolí tu svojí smradlavou písničku a já řadím jedničku, když ještě slyším týpka říkat:

„Večer je, kurva, nebezpečný jezdit, je čas klokanů. Některý ty zkurvený klokani jsou skoro vyšší než já, tak buďte kurva vopatrný..."

Počasí se už odpoledne umoudřilo, ač není žádný hic. Spíme u nějaké Eyrovy studny, což je díra v zemi se špinavou vodou, ale hvězdné nebe a veliký měsíc to všechno přebijí. Ukazuje se, že Mattia se ve hvězdách vyzná, a tak dostávám malé školení o něčem, čemu jsem nikdy nerozuměl. Sedíme na trávě v savaně pod měsícem dlouho do noci. Je to jeden z těch večerů, který vám už nikdy z paměti nezmizí.