4/12 560 km

Ráno po bouřce je snad jedinou chvílí, kdy je mi chladno. Příjemně chladno. A nebýt mokrého stanu, který cpu do pytle, bylo by to ráno bez chyby. Je časně, protože svítí brzo a v půl šestý už je z vás ve stanu volské oko. To už je lepší mít v tu chvíli sbaleno a za chvíli startovat, celý krásný den před sebou. Večer není dlouho světlo jako u nás v létě. Tady na hranici tropického pásma se smráká po šesté hodině a to navíc dost rychle. Takže nějaké naše letní tahání za plyn do devíti večer a pak na pohodu začít hledat nocleh, to tady neplatí.

Namísto frekventovaných prázdninových silnic u pobřeží volím jízdu vnitrozemím. Návštěvu slavného Fraser Island házím za hlavu, včera mi stačilo Noosa Heads, všude narváno jak na Prvního máje. Po silnici A3, které tu říkají Burnett Hwy polykám kilometry směrem k obratníku Kozoroha, který odděluje subtropický Queensland od tropického. Nahoře nad obratníkem už nepotřebujete žádnou výmluvu, abyste utratili na pumpě 4 dolary za ledový Ginger Beer... Teplota leze ke čtyřicítce. Už jsem dávno sundal z oblečení všechny větrací panely, ale kdovíjakou úlevu to nepřineslo. Oblečení prošlo za tři roky od cesty kolem světa mírnou evolucí. Fleece na vnitřní straně zápěstí i designově hodnotnější tkanina průduchů zvyšují komfort a užitnou hodnotu, ale v extrémním vedru, kterým letím k severu, je to spíš kontraproduktivní, protož pohyb vzduchu uvnitř bundy je menší.

Protož už jedu oblastí, kterou v období dešťů (kalendářně už je tu) zalévá tolik vody, až je silnice místy dva metry pod hladinou, jsou ve městech informační cedule, na kterých řidiči vidí, zda je cesta průjezdná, a taky jaká je pravděpodobnost srážek. V těchto dnech však šipka grafikonu u silnic tvrdošíjně ukazuje na segment s nápisem HOT.

V kopcovitých regionech si Australané se stavbou serpentin kdovíjakou hlavu nedělají. Natáhnou cestu rovnou proti kopci, a když to nevyjedeš, koupil sis špatný auto – příště budeš chytřejší... Když je Dingo rozjetý, letí do stoupání neohroženě na čtyřku a drží i s nákladem slušnou devadesátku. Vyplýtval-li australský stavitel silnice zásobu invence nějakou zatáčkou, bere to trojka zpívající pod osmdesátkou. Nevede si špatně, jen spotřeba je vyšší, než byla změřená – což přičítám častému větru anebo možná i rozdílnému palivu. Zítra mu zkusím pustit jehlu o zářez dolů na tovární polohu.

Dotáhnu to nakonec k šesti stovkám km do Mount Morgan, kde na dostřel od obratníku (Capricorn) beru motel s klima a wi-fi. Když jsem před časem psal o Argentině jako o binárním bohem zapomenuté zemi, nemohu si na ní tady nevzpomenout. Signál GSM je často v horách na jediné čárce anebo chybí zcela. V motelu mi dají heslo k wi-fi, ale na pokoji je tak slabý, že sotva otevřu poštu, o posílání nějakých fotek si mohu nechat zdát. Děsí mě to, protože jsem stále v civilizaci, od velkých měst nikdy ne dál, než dvě stovky kilometrů. Co bude TAM? Uvitř.

Z australské fauny jsem zatím viděl jen dopravní značky a papoušky, nepočítám-li v to dva mrtvé klokany a jednu rozjetou ježuru.

5/12 560 km

Z motelu vyjíždím poměrně pozdě, protože jsem do noci doháněl resty v deníku. Kouknu v Mount Morgan na starý zlatý důl, projedu Rockhamptonem a dopouštím se chyby, když v očekávání něčeho obzvlášť pěkného volím stokilometrovou zajížďku přes Emu Park a Yeppoon. Posvačím ve stínu památníku zvaného Singing Ship připomínajícího objevitele Cooka (je ho chlapíka všude plno, je to vlastně takvej jejich praotec Cook) a zastavím u nádherných pláží Korálového moře, na nichž se ovšem nikdo nekoupe. A protože vím, že začíná sezóna zabijáckých medúz, nenechám se zlákat ani já. Vrátím se s tříhodinovou sekerou do Rockhamptonu a vyrazím objížďkou přes zadní dvorky po Blue Mountains Road nahoru na Mackay, centrum třtinového cukrovarnictví.

Blue Mt RD je dvojka silnice s množstvím vyschlých zpevněných brodů a ve svém závěru přechází do třiceti kilometrů prašné cesty. Dá se to, Dingo to po ní žene 80 – 90 km/h. Dát přední kolo 19" bylo dobré rozhodnutí. Když náhodou jeden něco v protisměru, raději zastavím, než bych žral ten prach, krmil jím filtr a tápal, kam se vlastně řítím.

K večeru prokaučuji pár pěkných příležitostí k přírodnímu bivaku, protože chci mít aspoň celé pětikilo (km), a pak už jsem v civilizaci kolem Mackay. Všude kolem cukrová třtina a množství kouřících komínů, vůně vařené kukuřice a speciální vagóny plné suroviny pro cukrovary. Zajímavé, leč z hlediska noclehu málo slibné. Končím v závěru v jednom „Caravan site", kde za dvacku dostanete čisté sociálky, ledničku, vodu, gril a posezení k dopsání deníku. Elektriku si nepřiplácím – světlo je v ceně a k nabíjení NTB využívám Dinga. Jeho 15Ah pod sedlem nenechávám zahálet.

Večer po 560 km (náhodou přesně stejně jako včera) je příjemně vlahý s jemným fénem, stavím jen moskytiéru bez tropika. Kolem pobíhají gekoni, loví hmyz a štěbetají neznámo na koho. Jeden sedí přímo na zářivce, takže mu vidím až do žaludku... Když jsme u těch zvířátek, vykoukly na mě odpoledne z křoví tři srnky. V tropech?! Inu, nebyly to srnky, což jsem s úlekem poznal hned, jakmile se na svých zadních nohách zvedli k elegantním skokům – naštěstí na druhou stranu, než je silnice. Na focení nepočkali...

6/12 530 km

Z nudné roviny se krásná zakroucená asfaltka z ničeho nic ztopoří do nebe, že musíte dvojku udatně držet pod krkem, aby třinda ten svůj náklad trochu svižně vytáhla k oblakům. A že se jede skutečně k oblakům, o tom svědčí nízko posazený klobouk mlhy deštného pralesa a vyhlídka s poetickým názvem Sky window. Mířím do parku Eugella, kde by mohli být ke spatření volně žijící ptakopyskové. Kromě cenností (sichr je sichr) můžu všecko nechat u motorky a jít podél Broken river k jezeru na bobry, co mají na hubě kachní zobák. Prales žije, ptáci se překřikují, co jim síly stačí, je příjemně – a žádný obtížný hmyz. Ptakopyskové na můj zájem o fotosešn nereflektují, nevystrčí nad vodu ani blánu, a jediným tvor, který se na mě přijede zvědavě podívat je malá želva. Ale ani ta nečeká, až znovu vytáhnu dávno uklizený foťák, kopne nožkama a zmizí v hlubině jezírka. Jsem zase sám, jen ptáci se mi z horních pater smějí. Je čas kopnout do vrtule.

Nerad se vracívám po stejné cestě, i kdyby to mělo mít svá rizika, znáte mě. Ranger v parku sice odsouhlasí, že je zkratka přes kopce kolem přehrady Eugella Dam (152 km) normální „public road", ale zároveň při pohledu na Jawu nešetří skepsí a doporučuje celý masív hor objet po silnici (plus 100 km). Tak počkat, to co projedou ty vaše rozhrkané Holdeny, dá Jawa taky. Jediný, co mě vzadu v kebuli trošku škrábe, je cedule s nápisem LAST u poslední benzínky, kterou jsem minul před padesáti kilometry. Od posledního tankování mám 250 km, tedy bych to i s rezervou měl horami do Collinsville dát, když se nebude moc kufrovat.

Asfalt končí hned kousek za parkem. Hup, a už se práší za kočárem. A nutno přiznat, že zatím jsou i australské pustiny takové, jaké jsem si představoval – žhavé, prázdné, ale s jistým dotykem civilizace, který budí dojem, že rozum je stále s vámi: značky, ukazatele, zpevněné brody (tzv dips) a cesta s minimem volného kamení. Tedy Drsnoland, ale nikoliv tak vražedný jako pustiny Mongolska nebo pouště Atacama. Dingo běží jako závodní chrt, jeho přední devatenáctipalcová guma žehlí roletu i větší nerovnosti, jsem rád, že jsem jí použil. Svištíme si to na čtvrt plynu 80 – 90 km/h a za dvě hodiny jsme na asfaltce před Collinsvillem.

Pár aut člověk potká, zamává dělníkům, kteří servisují nadzemní vodovod z přehrady (na konci musí být voda na bodu varu, hádám!), ale ze všeho nejvíc potkává stáda krav, tzv cattles. Dobytek je v ohradách, ale přitom volně u cesty – v ohradách s nimi jste totiž i vy na té cestě. Jak to, že neutečou? Rozlohy pastvin jsou pro Evropana jen těžko představitelné, od plotu k plotu jedete třeba třicet kilometrů a brány jsou otevřené. Útěku dobytka v nich brání takzvané „grids", tedy rošty položené na cestu do brány. Vypadají jako něco na odvod vody, ale jejich hlavním posláním je nechat projet vozidlo, a přitom zabránit krávám v opuštění přidělené pastviny. Rošt, který auto nebo motorka hravě přejede, není totiž žádné dobytče bohem obdařené kopyty schopné přejít (polemizoval bych možná o koze, která leze i po stromech, ale zde jde hlavně o ovce a krávy). Není to nic nového, už v Anglii nebo v USA to člověk mohl vidět, zde jde jen o četnost.

Eugella Dam je nádhernou přehradou obestřenou skalisky a torzy zatopených stromů. Na jejím pobřeží je tábořiště, ale k využití je třeba se registrovat před vjezdem do parku. Po hladině pluje pár velkých ptáků podobných pelikánům, sem tam někdo u obytňáku chytá ryby. Na koupání to asi moc není.

Tady nahoře v tropech se se stavbou mostů moc neobtěžují ani na hlavních asfaltkách, kterým říkají Highways, ač jde o standardní komunikaci, u nás bychom řekli o státní jedničku. Mosty jsou při bleskových záplavách, tzv „floods" v tropických slejvácích rizikovým prvkem, který voda beroucí kmeny a balvany poškodí nebo strhne. Koryta vyschlých toků tak komunikace překonává zpevněným brodem s dopravní značkou FLOODWAY a s viditelně umístěnými indikátory hloubky. Když je zle, tak úřady komunikaci zavřou a viditelně označí jako neprůjezdnou. Hloubkové indikátory mají směle dva metry a každé venkovské auto je vybavené sáním motoru vyvedeným ke střeše. Malá městská auta venku moc nepotkáte, ty se drží okolo měst a jsou tudíž takovými racky, kteří také námořníků vždy prozradí blízkost pevniny. Jakmile začnou přibývat, blíží se město.

Nepřekvapí proto, že na šotolinách nepotkáte most ani jediný. Koryta mají rozličná jména – Grave Creek, Rose Lily Ck, Alligator Ck, Deadman Ck, Sandy Ck, Palm Tree Ck.... A okolí hovoří jasnou řečí – za deště to rozhodně nejsou žádné nevinné potůčky. Každý je ale pečlivě označen značkami, takže zatím je to prostě krása ty jejich gravel roads. Uvidíme, jak dále ve vnitrozemí.

Collinsville je ospalé městečko plné kouzelných lidí. Paní v obchodě mi ukáže, která jablka nekupovat, leda bych chtěl na štrůdl, a ukáže ta správná. Jiná ochotně popíše cestu k pumpě, když vidí mé rozpaky na opuštěnou a rozpadlou starou BP, chlapík s plnovousem (správný venkovský Aussie musí mít vous) mi na pumpě poděkuje za uvolnění místa archaickým:

„tisíceré díky, cizinče" (Thanks a lot, body)

Pak několik hodin nudy po frekventované silnici na Townsville. Motorka plave v poryvech větru, Bowen, Home Hill, Ayr...

TOWNSVILLE je trochu zvláštní město v severním tropickém Queenslandu, obklopeno skoro nekonečnou periferií zavřenou do půloblouku nové dálnice, nacpanou k prasknutí všemožnými sklady, obchody, showroomy a jinými průmyslovými krásami, odpuzuje cizince na každém z několika sjezdů. Jenže internetové připojení na venkově je asi tak stejné jako v latinské americe, jen s tím rozdílem, že tady nepředstírají, že ho mají a rovnou se dají do smíchu.

Konečně v centru vidím první ubytovací zařízení, které by mohl můj rozpočet unést. Stařík mě ale vyprovodí s několikráte opakovaným "sorry" až na ulici, že prý už je po páté a že už vlastně má mít "office" po zavíračce. Začíná to vypadat, že bude Townsville tak trochu jiný i po stránce lidí. V parku na ulici poliši sbírají polonahého ABO (rozuměj místního, lokála), který si v igelitce nese pár deci svého životního optimismu. V dalším hotelu se jde recepční pro jistotu zeptat, zda mají wi-fi... Je to tu cítit rozlitým pivem a z ulice doléhá nějaká hádka. Je to rozhodně první místo na mé (zatím krátké) cestě Austrálií, kde se bojím nechat věci u motorky.

Nakonec uspěji jinde, wi-fi letí jako raketa, nade mnou Castle Hill a dole pode mnou průliv mezi pevninou a Magnetickým ostrovem. Maggie, jak mu tady říkají, je turistickým rájem a prospekty jsou plné nabídek - potápění, koaly, pláže, lodičky, svatby... Nic z toho není v ohnisku mého zájmu. Nikde v prospektech už dneska nestojí, jak přišel tenhle krásný ostrov ke svému jménu.

Kompas na lodi Endeavour kapitána Cooka tu v roce 1770, kdy odkrýval taje "posledního" kontinentu, ukazoval nějaké nesmysly. James Cook to svedl na magnetismus ostrova. Netušil ještě nic o záhadách magnetické deklinace. Pár slov o tom u bylo před odjezdem. A tak jsem tu, abych to zkusil taky. Mám dva exempláře (čínskou buzolu vyrobenou pro francouzskou značku a klasiku z NDR), koupit australskou se mi zatím nijak nevede - není úplně snadné narazit na prodejnu, kde řeknou: "á, jedna tu na vás zrovna čeká! Zástupy zájemců tu byly, ale my ji schováváme jen a jen pro vás pane cestovateli ze země, o které jsme dosud nikdy neslyšeli..."

Chcete suši? Tablet, novýho Hárleje, extra porci od KFC anebo se potápět mezi koaly či strkat hlavu do krokodýlí držky? To všecko můžete mít HNED TEĎ, ale buzolu? Co to je? Tady, pane, tady v chytrým telefounu od Telstry, máte i GPS (když zporvna budete mít signál...), na co nějaká buzola...? Takhle to tedy je, obchod s nápisem BUZOLÁŘSTVÍ nade dveřmi není na každém rohu. Takže mám jen dvě, jsem skromnej kluk. A něco na té Maggie je. Obě ukazují shodný nesmysl, tedy adekvátně místní deklinaci východním směrem. Co je ale zvláštní - čínská projevuje na každé polokouli silnou chuť podléhat inklinaci magnetického pole (klopení střelky) tu nahoru, tu dolů. Starý výrobek mistrů z NDR je kdekoli vůči tomu naprosto imunní. Jak to? Že by byla střelka z bakelitu...?

Rozhoduji se ale nakonec v Townsville zůstat ještě jednu noc – rychlost připojení a potřeba dohánět resty v psaní deníku a posílání fotek vyhrává nad chutí pokračovat dál. Motorka včera ztratila jeden šroubek z výfuku. Fix byl rychlý, dneska ještě musím zkontrolovat upevnění řetězového krytu – mám pocit, že se děje totéž, co při cestě kolem světa, nohavice sklouzává z krytu řetězky. Poladíme fofrpáskami, doufal jsem, že to plastový kryt bude držet víc než ten starý plechový. Spotřeba motoru šla po přesazení jehly o půl litru dolů, výkonově jsme na tom stejně – dole nic, nahoře řev...

7/12 0km