21/1 0km

Zůstávám v díře bílého muže a vlastně to pro druhou půlku dne, kdy celé odpoledne proprší, platí i doslova – zalezlej jak dingo ve své noře sedím v mém minipokoji vydlabaném ve skále, za zády větrák a pracuji na textech pro média. Dopoledne si ovšem stihnu městečko projít, užít si hicu, všimnout si opuštěnosti a jisté skleslosti Coober Pedy, které jako by už svá nejlepší léta mělo za sebou, a nakonec se zdárně zchladit v muzeu Old opal mine.

Muzeum je „selfguided", tedy bez průvodce, jen s mapkou a popisky vás pošlou do nasvíceného podzemí, jen si musíte vzít na hlavu hornickou přilbu. Tu s poděkováním odmítnu a vysvětlím slečně, že mám helmu na hlavě dva měsíce a 20 000 km a že bych se bez ní rád obešel. A jdu dolů. Prohlédnu si hrozné podmínky raných začátků dobývání opálů, jejich moderní těžbu, zpracování, příběhy spojené s jedinečným místem i kompletní podzemní bydlení ve skále se stálou teplotou 24°C. V době, kdy v Evropě vznikaly secesní krásy Belle epoque a evropská civilizace byla na svém vrcholu, žili tu lidé pro vidinu zbohatnutí v děrách a žhavých plechových boudách. Protože ta Evropa, jednou nohou na prahu vlastní katastrofy, byla ochotná za kousky třpytivého šutru platit horentní sumy. Psal se rok 1915.

Večer zajdu do jediné otevřené restaurace, přesněji pizzerie. Musím si vzpomenout na ironický Mattiův úšklebek, když došla řeč na australské kafe a pizzu, a tuhle pizzu tu navíc dělala parta pakistánců. Pečlivě, čistotně, všechna čest, i chutný to bylo, nacpal jsem se k prasknutí, ale pizzu to připomínalo asi jako bramborák palačinku. Nicméně podnik praskal ve švech, každej turista skončil tady, řada jiných podniků s hrdým nápisem OPEN 7 DAYS je zavřená, restaurace na pumpě rovněž, pán se tam šťoural nějakým bidlem v podzemní nádrži, takže jsem na chvíli i zapochyboval, jestli vůbec budou mít aspoň ten benzín.

V uličkách spousta starých pobořených plotů a chatrčí, haldy zrezlých vraků aut, hodně starých blowerů, to jsou ta auta s vysavačem a násypkou na rameni, která pomocí velkého motoru umějí z podzemí vysát hlušinu a kupit ji na charakteristické krtince, kterými je Coober Pedy obklopeno. Velice intenzivní zážitek, stály ty kilometry za to.

22/1 808 km

Vstávám ráno na budík v šest. Přesněji snažím se, chvíli mi to trvá, ale v půl osmé už mi motorka vrčí pod zadkem. Jedu ještě najít nějakou klokaní stanici, poptám se pána v jutce, dovede mě k ní a ptá se samozřejmě, odkud jsem.

„Z Československa."

„To je dlouhá cesta!"

„Nejel jsem po ose, jen tady v Austrálii, ale i tak už mám 20 000 km! Je tu všude hrozně daleko a když chci všecko vidět..."

Usměje se. Ví své. Je tu v outbacku doma.

„A jakou řečí tam v tom Československu mluvíte? Srbsky nebo chorvatsky?"

Teď se zase usměju já. Taky vím své o tom, jak těžké je pro lidi ze zámoří se v té naší Evropě vyznat:

„Mluvíme vlastními jazyky, česky a slovensky, ale trochu si rozumíme."

Popřeje mi šťastnou cestu, a když už odjíždí, ještě mi z okýnka houkne:

„Dobro došli..."

Kdoví, odkud sem do děr v zemi přišli jeho předci?

V poledne jsem v Pimbě. Mám dobrej čas a počasí mi přeje. Rozhoduji se otočit ještě jednou dovnitř outbacku na Woomeru, Roxby Downs a hlavně až do Andamooky. Charlie mi říkal, že je to takové Coober Pedy v malém. A nějakých 230 km se už ztratí. Ve Woomeře byla a je veliká raketová základna NATO, britové tu měli zkušební střelnici a ve městě je muzeum. Dovnitř nejdu, spokojím se s tím, co je k vidění na fotkách v roadhousu Pimba a v Woomeře na náměstí – letadla, rakety, trosky, hodně z toho je kýčovitě natřeno jak ruské památníky před dnem velké pobědy, akorát tak na kolotoč.

Andamooka je skutečně menší a mladší sestrou Coober Pedy – v dobrém i v tom horším. Staré slepené křivé domečky ukazují, jak se tu žilo v roce 1930, provozovny pozavírané, jediná asfaltová ulice, prašné svahy a v nich domečky a boudy z vlnitého plechu, vraky aut a jedna Lada Niva. A za chvíli už zase letím zpátky stejnou silnicí na Pimbu a pak dolů do Port Augusty. Když vypínám bošárnu dole před Motelem Highway One, mám před očima dnešních 808 kilometrů. Dingo je dobrej!

23/1 418

Jet potřetí tu samou silnici mezi Port Augustou a Adelaide se mi ani trochu nechce a navíc ve mně po krátkém souboji zvítězila profesionalita na leností a já si řekl, že se vyhnu Adelaide (Charlie bydlí na jeho jižním okraji) tím, že se přes kopečky procedím ještě jednou do birdwoodského motormuzea vyptat se na příběhy kolem jejich Jawy a toho fantaskního BMW.

Jenže svatej Petr je kretén. Nechá mě najezdit 20 000 km po Austrálii prakticky rovně, a když se konečně dostanu do zatáček, kde bych si měl užít horské silničky východně od Adelaide, vylije mi na hlavu kýbl sraček. Mokrej jak myš chvíli hledám Charlieho adresu, ale nakonec trefím podle nosu až k němu na dvůr. V muzeu nebyl kurátor, dostal jsem jeho vizitku a samolepku, jinak byli v pohodě.

Nahoře nad muzeem v pekárně si dávám kafe a vdolek, čekám, až zase na chvíli přestane pršet. Lidi se zastavují u motorky a dávají se do řeči. Jeden z chlápků v žertu prohodí, že to není zrovna nejlepší počasí na motorku. Zasměji se a na mé poměry pohotově reaguji:

„to možná jo, ale pořád je to lepší než v tuhle chvíli doma v Evropě, kde je sníh a mínus deset!"

Dáme se do řeči a on po deseti minutách odjede. Je po dešti, jedu taky. Ve vedlejším městečku, v Lobethalu (20 km), mě voda zase zastaví. Nespěchám a nechce se mi do igelitu, a tak rychle zastavím u autobusové zastávky a hodím si záda na lavičku. Jak tam tak klimbám, zastaví auto a vystoupí paní:

„ahoj, vy jste se před chvíli bavil v pekárně v Birdwoodu s mým manželem..."

Posadím se, abych nebyl za křupku, a pokrčím rameny.

„Jestli byl ten sympaťák váš manžel, tak jo." Čekám, co z toho bude, jestli mi třeba nezačne hubovat, že chce její manžel po rozhovoru se mnou sbalit fidlátka a taky někam vypadnout...

„Jestli nemáš dnes večer, kde spát, chtěla jsem tě pozvat k nám..."

V duchu se musím Austrálii trochu omluvit. Přece jen to aspoň jednou přišlo, že někdo tu skleněnou stěnu mezi tulákem na Jawě a místními rozbil. Stěnu západní civilizace, skrz kterou jsou vidět jen úsměvy a příjemnná gesta, ale lidské teplo přes ní nejde. Poděkuji, že mám dneska schůzku s přítelem v Adelaide, ale hřeje to.