27/12 280 km

Od rána duje od jihu studený vítr a teplota se převaluje u dvacítky, což je sice na prosinec super, ale jste-li zvyklí z předchozího měsíce vzdorovat dvojnásobku, má to za jízdy do pohody daleko. O to lepší pro špacíry a okounění na zajímavých místech. Tím spíš, že v tom jižním severáku se blbě lítá i mouchám, nejenom Jawě, takže jsem dneska ušetřen jejich nájezdů a osamělé akce zoufalých jedinců jsou předem odsouzeny k nezdaru, neb jsem ve střehu a neváhám se zfackovat.

Protože jsem teprve po návratu z večerního průzkumu města zjistil, že jsem byl pár kroků od Muzea lodních vraků (stejně by měli zavřeno), naplánoval jsem to na ráno, a hned z hotelu jsem se odstrčil o tři křižovatky vedle. Start Jawy na hotelovém dvorku byl velikou podívanou. Oni vůbec Australané, jakmile zbystří, že jdete na věc pákou a ne elektrickým tlačítkem, naštelují oči i uši a čekají asi nějaké srandovní „káteemácké" hopsání po páce. Grácie, s jakou třinda na sytič spouští, jim pokaždé spolehlivě vykouzlí obdivné úsměvy.

Muzeum už by mělo mít otevřeno, ale nemá. Času dost. Stejně jako v jiných muzeích světa jim i tady jdou hodiny nejspíš pozpátku, a tak pán nejdřív přinese velká fialová muší křídla, na kterých je napsáno totéž, co na dveřích, včetně otevírací doby, na kterou se sere, a s úsměvem je zapíchne do dlažby. Dřepím na lavičce a na moje nenápadné posunky, zda jako vůbec otevřou, ukáže, že za pět minut. Oukej, dřepím dál a nakonec se brána skutečně otevře. Nesměle se optám, zda bych mohl mojí motorku obalenou věcmi přeparkovat před vchod, aby byla na očích.

„Lituji, pane, ale to nejde. Toto není parkoviště, to je muzeum," odpálkuje mě nosič muších křídel, a jestli mu fakt něco nevěřím, pak je to to jeho lituji.

„Motorka je ale taky muzeální exponát, lidem by se líbila," zkouším poslední munici, ale marně. Pán má pro humor stejný smysl jako pro dochvilnost, a tak vezmu za vděk aspoň tím, že mu pod pult nanosím tankvak, přilbu a bundu.

Muzeum je bez vstupného a stojí za to. Ostatně, zdrojů má asi dost – lodí se tu muselo za ta tři století rozbít až až. Uvnitř je dokonce kus boku lodi Batavia, která se potopila před více než třemi sty lety a její příběh bude někdy příště stát za to. Nebo loď SS Xanthao, jejíž parní stroj ležel více než sto let v moři a po vytažení a vyčištění se rozeběhl. S vraky souvisejí i jejich náklady. V muzeu je spousta místa vydlážděna malými pálenými cihlami. Pocházejí z vraků. Lodě vozily z Evropy do Indie a Austrálie statisíce různých cihel – byl to ideální balast, který navíc v místě nakládky koření dobře posloužil ke stavbám budov. A pak jsou tu také mince. Je chvályhodné, že muzeum lidem na druhém konci světa vysvětluje, kterak vznikl dolar ze starobylého tolaru (thaleru) z Jáchymova, ale na boardu s popisem má fatální chybu, když uvádí, že Joachimstahl byl v Bavorsku (Bavaria).

Když si na konci návštěvy beru věci zpod pultu, zavedu na to řeč. Pán zamrká očkama za skly a zavolá posily, kterým znovu trpělivě vysvětluji, že Jáchymov není v Bavorsku, ale historicky v území zvaném Bohemia, možná Saxonia, dnes v Krušných horách v ČR. Tváří se jakoby spolkli ještěrku a je na nich vidět, že by byli rádi, kdybych odešel. Je to asi stejné, jako kdyby u nás v muzeu u bumerangu chtěl nějaký cizinec rozporovat, zda pochází od kmene Bunga či jejich nepřátel Nebunga. Bylo by nám to co? Bylo by nám to úplně fuk, bumerang jako bumerang, stejně jako tady těm pánům, kterým konečně dělám radost, ukážu jim záda svojí bundy a odfrčím do Perthu.

Perth na řece Swan je nejmladším velkoměstem Austrálie a já bych tu rád u vody potkal a vyfotil jeho černé labutě, po kterých dostala řeka jméno. Nejsem úspěšný. Namísto toho potkám Maďary kroutící nad Jawou hlavou a jednoho Malajce, který si Jawu splete s Hondou CB750. Je pravda, že zadní lampa Dinga je z CBčka, ale ty mastné výfuky – to by ta Honda musela bejt přinejmenším po páté mrtvici...

Opouštím myšlenku prodírat se Perthem po pobřežní silnici, provoz houstne, a vlezu na páteřní dálnici, kde s davem splývám stovkou k severu, abych byl za pár minut za městem. Vítr neustává. Duje převážně do zad, což je fajn, ale je to takový tanečník – jak se různě točí mezi domy a auty, fackuje to s motorkou ze strany na stranu, že dá občas dost práce jí udržet v pruhu. Severní periferie Perthu je stejně málo vábná jako satelitní okraje většiny hlavních měst – barák na baráku, nedostavěné okolí, všeslibující developerské billboardy s poetickými názvy maskujícími hypotéky a denní dojíždění 30 km ve špičkách. Děkuji pěkně.

Odpoledne dojíždím do národního parku Pinacles. V písčité poušti ční k nebi stovky vápencových zubů, mezi které nejen že pustí lidi, ale dokonce i auta. Za šest dolarů super podívaná, tím spíš, že holky ze šikmookého zájezdu mají krátké sukně a vítr pořád ne a ne polevit... a tak chvílemi nevím, kam dřív koukat. Projdu si to a nakonec samozřejmě i projedu na Jawě, trocha toho písku už nemůže vadit. S večerem dojíždím do nedalekého Cervantesu, kde se zase marně snažím najít kousek funkčního internetu. Nakonec jsem rád, že tu je motel a já nemusím v tom větru stavět stan.

28/12 643 km

Koukám večer v Denhamu, do kterého jsem si v očekávání něčeho zajímavého zajel 130 km (x2), do notýsku, na jehož stránkách je tankování a údržba obou velkých cest na Jawách, abych zjistil, kde jsem byl tenhle den před třemi léty. V kolonce s datem 28. 12. 2013 je u 11,3 litrů gasoliny napsáno prosté Uyuni – největší solná pláň v bolívijských horách. A dneska turisty přecpaná západní Austrálie, kam se hneš, tam národní park a v ostrém kontrastu s tím občas zíráš na přeplněné nevyvezené koše a odpadky kolem v přírodě, odhozené pneumatiky a večer, když v Denhamu v motelu vytáhnu špunt z umyvadla, slyším, jak venku voda na dvorku někam volně odtéká. Vzhledem k tomu, že motel stojí na nábřeží, nedělám si veliké iluze. Trochu mi to k Aussies nesedí.

Je to tady takový Vystrkov. V kempu si dědek řekne za plac pro stan o půlku ceny hotelového pokoje, chováním bych ho tipoval na Čtvrtníčkova otčíma, a wi-fi je v Denhamu opět slovo ze Star Wars. Zbytečné kilometry, které zítra pojedu zpátky na hlavní silnici.

Na celých dnešních kilometrech je zajímavé snad jen to, že se díky větru v zádech naložený Dingo při trvalém stokilometrovém tempu dostal se spotřebou na 4,8 l/100 km. Večer zjišťuji ztracený šroubek z turecké koncovky výfuku. Na rychlé opravě před motelem je nejzdlouhavější se dostat k nářadí na dně kufru. Při té příležitosti kontroluji po 3000 km svíčky – věc nevídaná. Bohužel to vypadá, že buď australský benzín anebo olej ze supermarketu má tendenci dělat na elektrodách světlé úsady. No co, když to bude jen toto... Po stránce chodu a mazání si motor na minerální 20W50 nestěžuje, ba naopak běží i v tom horku úplně klidně. Na dvoudobý drahý Castrol byl o něco hlučnější.

29/12 389 km

Dneska jsem to zjišťoval – je to s největší pravděpodobností síra v benzínu. Ten australský jí má minimálně trojnásobek proti Evropskému a je to cítit, když někdo před vámi šlápne tomu velkoobjemovému motoru na krk. Trochu jako když škrtnete sirkou. Moc to tady s tou ekologií v tomhle smyslu neprožívaj. Malá auta od Hyundaie tu běžně mají dvoulitry, velká kolem čtyřech.

Inu, co. Pohneme se k severu, ne? Denham je díra, o tom už byla řeč, a jeho motel už má taky nejlepší roky za sebou. Společná kuchyňka je udělaná z jednoho z pokojů, přičemž se nikdo ani neobtěžoval zakrýt výhled na původní toaletu, takže snídáte toasťák namazaný slaným margarínem a džemem a čumíte přitom na záchodovou mísu. Ale já vím, že furt remcám. A vám to přijde ok za dvojku za noc?

Mám v kapse leták na „backpackers" ubytování v Monkey Mia asi 30 km odtud. Tam by mohli mít net i pláže ke koupání. Ne, že bych nějak zvlášť toužil po válení v písku, ono totiž cestovat sólo je fajn, ale válet se sám u vody, to už si člověk fakt připadá trochu jako Mr. Bean. Nicméně jsem vytýčil úkol se v tom Indickém oceánu prostě vyráchat, takže startuji směr Monkey Mia.

Za hodinu jsem zpátky v Denhamu. Do Opičího přístřešku jsem ani nenahlédl, a už po mě chtěli peníze za vstup do parku. Jak se tedy ubytovat, když je ubytovna v parku? Zaplatit za dva dny vstupné a pak jít s turisty do delfinária... Chtěl bych být delfínem – zpocený tatíci, haranti se špatně utřeným zadkem a maminy politý voňavkou a s obličejem za obrovskými slunečními brýlemi, které marně skrývají, že ta dvacítka se už nikdy nevrátí. Objedu boudu a po třiceti kilácích lehnu do písku u Little Lagoon na dohled Denhamu, kde jsem spal.

A pak 130 km proti tomu větru, který mi včera foukal do zad. Držím jí na kile, což má za následek, že když dojíždím k čerpačce Woomerla Roadhouse (už na první rezervu), škytne v motoru a já jsem po 400 km prakticky na suchu, setrvačností dokloužu ke stojanu. V nádrži se převaluje poslední litr druhé rezervy – to je benzín na maximálně 20 km.

Starší paní z obsluhy si motorku fotí a dovolí mi požvýkat něco z vlastních zásob v klimatizovaném bistru pumpy. Navečer přijíždím do Carnavonu, dnešního cíle, a před obchodem, který míjím, si zastavím, abych se přesvědčil, co je za den, zda budou mít zítra otevřeno. Ano, stav absolutní cestovatelské volnosti je tu – ztratil jsem už pojem o datu a dnu v týdnu, řídím se jen sluníčkem a stavem vlastní nádrže!

Přes ulici ke mně přiběhne postarší pán. Přivábil ho zvuk Jawy, protože, jak sám vypráví, jeho táta a jeho kamrád měli kdysi stopětasedmy ČZ z padesátých let (pravděpodobně 175/356) a procestovali na nich sedmdesátkou půlku Austrálie bez jakýchkoliv vážných poruch. Chodí kolem Dinga a ptá se, zda továrna ČZ ještě dělá motorky, že mívala skvělé motokrosy. Na druhé straně ulice už na něj netrpělivě od auta volá (asi) dcera, a tak mu ani nemusím vyprávět smutný příběh strakonické motovýroby.

Přijedu k nějakému hostelu. Zavřeno. To zase bude díra ten Carnavon. Obejdu barák kolem dokola až najdu nezamčený vrata na dvůr. Projdu celý hostel uvnitř až po recepci, že koukám na Jawu oknem na ulici, ale nepotkám živou duši. Divné. V dalším podobném zařízení na mě při otázce po wifi koukají jak na princeznu ze Star Wars s posílají mě ke konkurenci.

Projedu tři zatáčky a mířím k totemu CarnavonMotel. Vnímám nějaké auto, pár lidí u cesty a zleva nějaký rychlý pohyb. Prudce trhnu hlavou, abych viděl opálenýho bezdomovce s igelitkou, na jehož volání ten černej pes ani trochu nereaguje a míří si to rovnou na mě. Hlavou mi bleskne, že ten je zaručeně proočkovanej jak pracovnice Červenýho kříže v Džibuti. Brzdit nemá smysl, přidávat není na podtočené čtyřce kam, zmůžu se jen na změnu trajektorie, aby neměl mojí levou nohu tak snadno na dosah. Čoklovi to nevyjde, a jak se drží původního oblouku, trefí ho přední mitaska rovnou na komoru. Dingo naloženej jak cigánská kárka není žádný peříčko, takže přední devatenáctka neuhne a milého rafana prostě přejede, řídítka se mi jen škubnou v rukou, pes udělá pár kotoulů a asi je kříženej s kočkou, protože s trochou povyku odtančí z cesty. Rozbor situace s bezďákem se mi nejeví jako cool nápad, a tak Jawa nerušeně pokračuje ulicí až do vrat motelu. Welcom to Carnavon...