13/12 706 km

Zůstal jsem den navíc v Mount Isa. Levný to nebylo a byl jsem z toho dost otrávený, protože tím hlavním důvodem byl totálně zoufalý internet. Jednu složku fotek jsem posílal přes noc na pět pokusů. Mají to tady na tom venkově s netem dost zvláštní. Nakonec jsem to pojal jako přípravu na cestu do Alice Springs, kterou jsem přeplánoval z 1200 km po silnici na cirka 900 km zkratku pouští. Jsou tu dvě pouštní alternativy – Sandover hwy a Plenty hwy, obě samozřejmě bez asfaltu, to dá rozum.

A tak jsem pondělní dopoledne v Mount Isa zasvětil nákupu zásob a prohlídce stroje. Hlavně řetěz si říkal o péči. Odpoledne jsem dodělal vše potřebné na pc a prostudoval průjezdnost trasy. Od západu se žene nějakej hnus. Nebe je černé a pouštní silnice hlásí CLOSED FOR FLOODING. Za chvíli je to v Mount Isa, palmy se ohýbají v pase, vzduchem létají židle, po ulici popelnice. Kaboním čelo, protože i když to ráno otevřou, bude cesta po dešti samá past. Mám regulérní strach, vzpomínky na Mongolsko se nedají vytěsnit, ale srazit zbaběle kufry a šupajdit po asfaltu se mi nechce.

Ráno za svítání jsem už u okna, nebe vymetené. Namrskám věci do motorky, rozloučím se s Africa queen – černou recepční (ve věku mé mámy) a už to valím s plnou nádrží k jihu. První kilo je zadara – asfaltová silnice se jménem DIAMANTINA upaluje dolů na Boulii, ale já jdu doprava na rudý prach, směr Urandangi, kde by měl být ke koupi benzín. Je to nějaká aboriginská komunita, u pumpy stařík, tři zuby, původ očividně míchaný, mluví něčím, v čem lze angličtinu jen těžko vystopovat. Zato mu to ale jede. Litr Opálu tu stojí 2,20 AUD, jen bezmocně třeštím oči na ten stojan (40Kč), dvojnásobek toho, co stojí benzín v Brisbane. Dobře vědí, že to nebudete tlačit. Platím 20,42 AUD, ale mám jen 22 dolarů. To není pro staříka problém, zbytek si prostě nechá. Nakonec, z něčeho to tady žít musí.

Kouká mí pod ruku, co píšu do notýsku, a tak mu říkám, že v tom notýsku je celej můj svět. Směje se svými třemi zuby a hned sám od sebe tasí Tasmánii, jestli jsem tam už byl. Je snad dědek kouzelnej nebo to mám namalovaný na čele? Prý je to tam na motorku parádní, že tam odtud pochází.

„A co děláš tady, v poušti, když je tam tak hezky?"

Zatváří se, jako bychom byli od pradávna staří známí, pokrčí rameny a řekne jediné slovo:

„...woman."

Láska hory přenáší. A láme lidi.

Cesta z Urandangi do Tobermorey je propojkou na Plenty highway a stojí za to, i na prašnou cestu je dost bídná, plná jejich „bulldust holes" – tedy děr plných hlubokého jemného prachu, ze kterého je ale po včerejším slejváku super bahno. Nejhorší je, že na to nevypadá. Ty fleky, do kterých se zpočátku vrhám plný odvahy, vypadají jako oschlé, ale pod zavadlou vrstvičkou je lapák, div že nejdu na držku, rozstříkne se to všude, motorka jde do pajtlu a já mám plné ruce práce to v šedesátce rovnat. Končím na straně cesty v hlubokém blátě a hlavou mi projede vzpomínka na Mongolsko... je to dobrej matroš, ale kvality mongolského lepu nedosahuje, Jawa se vlastní silou na trojí prokluz spojky vyprostí, rozhází kolem bláto z kol a jede se. Opatrně, klouže to fest. Je třeba si pečlivě volit koridor a vyhýbat se všem flekům. Po 95 km jsem na Plenty hwy.

Po blátě ani památky, ale v dírách je hodně písečku, motorka v tom lítá a má snahu si zavřít řízení. Roleta má místy dost netypický rozměr, asi díky velkým kolům tahačů road trainů, nezabírá ani vysoká rychlost, všechno na motorce dostává zabrat. Já taky. Valím to 80 – 95 km/h, ukrajuji stovku po stovce, občas Dingo letí vzduchem, v dírách s pískem hlavně neubírat, sevřít nohama nádrž a:

„povol jí, vole, povol jí, doprdele...!"

Je to v hlavě. Nesvírej tak ty hefty, nech jí volnost. Motorka se kymácí jak bárka na vlnách, nechává se usměrňovat koleny, ale letí tím pískem dobře. Větší a užší přední kolo dělá své. Šutráky mlátí do spodku. Jsem v klidu, stojánek už nemám hliníkový, ale ocelový – ten to ustojí. Dochází ale na to, co jsem očekávat – šutry a terén demolují hubička výfukových koncovek, takže večer je kleštěmi odpářu a nechám jen otvory.

Po dalších 222 km jsem na dohled Simpsonovy pouště, dojíždím do Jarvois, jediného osídleného místa v okolí 400 km. V Jarvois je farma s pumpou, záchody, kioskem a starou paní, která mi podá chlazené pití a benzín, dokonce 95, má na 1,40 AUD. Jak to, že tady to jde? Nalepím jí na kiosek samolepku, pokecám o vosách s dlouhejma nohama, o hadech a žabách, co má vystavené ve formaldehydu, a proberu nad její mapou další cestu. Zlatá ženská.

Slunce už pomalu klesá k západu, na asfalt zbývá ještě nějakých 200 km. Protože budu dneska spát někde v pustině, chtěl bych to dát až k asfaltu, protože se bojím nočního deště, respektive stavu cety po něm. Když po šesté hodině stavím stan, mám za sebou přes 700 km, z toho 600 terénem. A za 500 km z těch 600 prašných jsem nepotkal jediné auto. 500 km jen sám. Kolikrát se vám to v životě podaří?

14/12 446 km

Udělal jsem dobře, že jsem to dotáhl až na konec terénu, ale nepředbíhejme – sám to zjistím stejně až na konci dne. V noci je takový vedro, že až teprve nad ránem si (zcela nahý) přes bedra přetáhnu aspoň slabou deku, do které balím pro transport počítač. A ráno raději vstávám ještě dřív, než sluníčko vyleze nad horizont. Mouchy už stejně stojí venku frontu, protože jakmile vystrčím hlavu, už mi jí ochutnávají. Nasadím do boje apartní klobouček s moskytiérou, ale vzápětí si kladu otázku, zda jsou horší ty otravný mouchy anebo to vedro v hučce se síťkou...

Co možná nejrychleji naházím věci na motorku, zkusím netrefit klokana, který mě překvapí po ránu ze zálohy, a dvě krávy na silnici a v devět ráno už sedím u snídaně o 140 kiláků dál na pumpě v Alice Springs. Světoznámé město v rudém srdci Austrálie je překvapivě mrňavé a provinční, s periferiemi jako naschvál roztahanými, aby přece jen udělalo na cizince dojem, ale má to marné – sevřené mezi rudé skalnaté masivy a postavené kolem jedné hlavní třídy se prostě nemá kam rozlétnout. Navzdory tomu je střed města příjemný, pominu-li důvěrně známý a ne zrovna příjemný pocit z hlučících, potulujících se a okounějících abos – globální obrázek.

Jestliže jsem ráno měl trochu fóra, promrhám ho návštěvou Anzac Hillu a hodinovým dohadováním v pobočce Telstry. Nutno přiznat, že bez výsledku, protože po třech reklamacích (Brisbane/Townsville/Alice Springs) a deseti dnech čekání na zázrak přijdou na to, že problém je prý v mém telefonu. Vymalováno. Padesát babek nevrátí, takže si můžu australskou sim kartu nechat zarámovat. Naserou mně fakt fest, protože si umím představit, jak se ten, kdo cizinci (a nemít mě za cizince prostě nejde) prodává kartu, zeptá na typ telefonu. Ne každej si chce s kartou koupit hned i aparát, takže bych si kartu, která je mi k ničemu asi nekoupil, že? Unuděné obličeje kluků s účesy nagelovanými jakoby spali s hubou ve větráku jsou taky všude na světě v prodejnách mobilních operátorů skoro stejné – každý vypadá, že ho jeho práce vážně baví. Takže bacha na přístroj, bylo by bývalo moudřejší si to nechat hned na prodejně rozchodit, ale znáte to – zacláníte už dlouho, za vámi řada, nejste přece idiot, abyste neuměli zaktivovat simku...

Do Tasmánie daleko, ale už jsem ochutnal v Brisbane u George jejich pivo a dneska dokonce i jejich sýr. Až večer při konzumaci toho, co z původně kusu tvrdého sýra zbylo, jsem si všiml, odkud je. South Cape; Tasmania.

Odpoledne upaluji na jih k odbočce na Uluru. Podvědomě se mi tam dvakrát nechce, protože tam očekávám děsnej turistickej nával, a tak využiji krátké odbočky na druhou stranu do Rainbow Valley. Vede tam super písčitá rudá cesta s roletkou a závějemi, kolem pouštní duby, z nichž padají plody podobné obranným granátům, Jawa plave ze strany na stranu... 22 km tam a zase zpátky, pár fotek, dva oprsklí ptáci, ani voda neteče. Moje zásoba má teplotu tak padesát a já mám chuť na něco studenýho! Nahoře na severu, odkud jsem přijel, se po nebi táhne něco fakt hnusnýho. Představuji si, jak asi musí v tom slejváku klouzat Plenty hwy a jsem rád, že jsem se včera nikde nezdržoval a přejel ji celou!

Odkroutím ještě kilo do Erldundy, kde utratím další ranec za ubytování se sprchou a klimatizací. Jen pro představu, jak vypadá takový večer?

Nanosíte věci z motorky dovnitř, oholíte klima na max, ledničku na max, do které nastrkáte všechno včetně umytých kanystrů s vodou. Shodíte propocené hadry, dáte slastnou sprchu a pak vyperete všechno, co se vyprat dá a rozmístíte to do proudu vzduchu z klimatizace. Je studenej, ale suší. Stáhnete a přeberete fotky a videa, roztřídíte, dopíšete stránku nebo dvě deníku, při čemž stihnete rychlou večeři s hektolitrem pití, a jdete s noťasem v podpaží lovit do recepce wi-fi, nikoli slečnu recepční. U té to máte marný, protože ta už vás očuchala hned na začátku.