8/1 590 km

Když jsem dneska dorážel dlouhý skok z Roebuck Plains Roadhouse zpátky do Port Hedlandu, hlavou mi šla myšlenka, co asi tak o dnešku napíšu do deníku, když jsem neudělal ani jednu fotku a za celých 600 km jsem zastavil jen jednou v Sandfire Rhs pro benzín. Zkapalněná nuda v podobě občasného hltu vody z flašky.
Naštěstí jsou Australané lidé družní a o příběhy tak není nouze. Sotva jsem myšlenku o deníku zasunul někam dozadu pod přilbu, přiletí jako pozdrav od protijedoucího road trainu prázdná flaška od piva, a s křápnutím udělá z letitého světlometu PAL CZECHOSLOVAKIA moderní lampu s čirou optikou.
Stojím u krajnice, náklaďák už je dávno pryč, v ruce pár střepů flašky a jsem rád, že mi to nešlo do tlamy. Děkuji ti, dobrý kolego, rozbil jsi mi nejen lampu, ale i nudu. Zítra začnu shánět, co australského má světla s průměrem 180 mm. A ta příští flaška, ať se ti laskavě vzpříčí v tvý prdeli a rupne! Zajímavý zvyky tady občas mají...

Před Port Hedlandem mířím rovnou k motelu, kde jsem spal před týdnem, protože tam byl funkční net a dobrou cenu. Mladík, který mě ubytovával minulý týden, tam nebyl. On tam vlastně vůbec nikdo nebyl, na zvonek taky nikdo nepřicházel, ale šla tam klima na plno, takže jsem si chvíli příjemně poseděl a pak se vydal někoho shánět.

Děvčeti, které pak se mnou šlo do recepce, by pak daleko víc než tři čtvereční decimetry barevnýho tetování slušelo míň papat, víc se hejbat a hlavně se taky občas usmát. OK, s ní spát nebudu, tak mě to zajímat nemusí... Cenotvorba podle ksichtu se tomu říká – nabízí mi totéž, co jsem měl před týdnem za úplně jiných podmínek a dokonce si za wifi řekne o deset babek příplatku.

Venku stojí Dingo s vypíchnutým vokem a tohle nedojedený tele se mě tu ještě snaží vostrouhat jak vokurku, což je v závěru dnešní zábavné vyjížďky poněkud nevhod, takže argumentuji, že jsem tu spal minulý týden a všechno, snídani a wifi nevyjímaje, bylo v základní a ještě nižší ceně – tedy zda změnili ceny?

Čumí. V pysku ségrovku ze stupačky nebo co to je a nejspíš se snaží vymyslet nějakou chytrou odpověď, ale má to marný, protože si troufám tvrdit, že hlava někoho, kdo se dokáže takhle zprasit, toho není schopna – určitě nikoliv v horizontu hodin. A pak řekne tónem nádražního tlampače:

„OK", a dá mi to všechno za stejnou cenu, jako minule. Zkusím to příště někde v supermarketu, jestli mi nákup zlevní, když řeknu, že jsem to minule měl za míň...

9/1 650 km

Ráno se mi daří vypakovat pěkně brzo, v sedm už házím věci na motorku, vedro jako v pekle a hle – já měl včera pravdu! To, co měla krasavice z recepce ve rtu, musela být fakt moje ségrovka ze stupačky, protože na motorce chybí! Tak to je teda dobrej fór! Nasadím rychle novou, zasakruju si u toho, z čeho že to dneska dělaj, protože má pružnost asi jako pardubickej perník, a v osm hodin jsem už dole ve městě na pumpě. Koupím v supermarketu olej (Valvoline 20w50 za dvacet babek 4l), něco na cestu k jídlu a hrnu si to k pokladně. Lidí je málo, přesto mě milá postarší pokladní nastrká k automatické kase. Já ty věci nesnáším. A taky dobře vím, proč. Protože zpravidla moc nefungují, případně si u nich nevím rady, ale to není důležité jako to, že ve výsledku žádný čas neušetříte – jen peníze obchodníkům za zaměstnance, ale to je taky sporný, když při prvním problému stejně zdržujete někoho z personálu. Paní mi asistuje, vše jde jako na drátku až do chvíle, než robot nenažranej shltne mojí padesátidolarovku, ale vrátí mi o dvacet babek míň, než má. A jsme u toho! Paní stejně musí se mnou k normální pokladně, chvíli jí trvá, než se popere s nějakým kódem a pak mi tu dvacku vydá z kasy. Výsledek? Plus pět minut, plat zaměstnance, investice do samoobslužných kas...ale v barevném grafu v powerpointu nějakýho šéfika to vypadá dobře a roční cílové prémie ho určitě neminou.

Máte mě za zpátečníka a škarohlída? Tak pojďme rovnou na konec dne do roadhousu Kumarina, více než 600 km jižně od kasy obchodu Woolworth´s v Port Hedlandu. Mezi 170 km od hornického městečka Newman a dalšími 260 km dolů k Meekathaře je jen tahle pumpa v malé osadě s několika buňkami k ubytování a dvěma stojany, na kterých je přilepená nějaká informace. Nejdřív si myslím, že jde o totéž, co v Auski – platba nebo záloha předem, neboť jim lidi ujíždějí bez placení. Ovšem tady na to šli od lesa, přesněji od buše – stojan je samoobslužnej. Už zase, doprdele! Terminál podobný bankomatu stojí ale poměrně dost daleko, celé je to divné a po mé poslední zkušenosti se samoobslužným tankováním benzínu, kdy mě robot, co má chobot, obral o pár dolarů, využívám nabídky vysázené tučným písmem kontaktovat přátelský personál v shopu.

Baba má asi dvakrát tolik kil než let, takže je zaručeně přes metrák, v obočí má mojí druhou ségrovku, ruku zmalovanou nějakou kérkou, že si myslím nejdřív, že má chudák křečáky jak prase, a přátelsky se tváří asi jako prodavačka za socíku. Hned po úvodní větě mě posílá k automatu.

„Ale já nemám platební kartu," zalžu pohotově, takže baba musí otráveně vzít nějakou svojí kartu a jít ven. Je zajímavě oblečená, jako by přijela právě na kole, což je při jejích proporcích srandovní představa. Jak ale zjistím záhy, je to asi firemní dres, protože druhá kolegyně, které chybí půlka zubů a směje se tak na pátou cenovou, má stejný obleček. Možná mají jako Fantozzi šéfa vášnivého cyklistu, a tak musejí jezdit do práce na kole. Ale odkud tady?!

Natankuji, poděkuji a jdu zaplatit. Trvá dalších pět minut, než se někde vzadu baba domluví s robotem a přijde s účtenkou. Mezitím dorazí nějaký třicátník s velkým autem a snaží se ze stojanu vymámit nějaký ten „fjůl", leč marně. Skončí ve frontě za mnou u baby v kiosku. To je vhodné alibi, kdyby chtěl někdo namítat, že jsem starej nepružnej kokot.

Než se vypořádám s placením, je ve frontě další člověk, nějaká paní má auto pro změnu u naftového stojanu, má kartu, ale automat jí nechce dát. Řeší to s tou druhou z obsluhy, co zapomněla za posledních padesát let kudy ke svému zubaři, ale marně – stojí tam bez nafty ještě ve chvíli, kdy já už mám i klíček od buňky na spaní. Tak mi zkuste někdo vysvětlit jedinej přínos takový hájtek hovadiny?

Mezi těmihle dvěma příhodami se jinak moc zvláštního neudálo. Příjemně se ochladilo, u cesty bylo pár zajímavých kopečků, Jawa proti větru žrala jako moskvič a v noci se dalo do deště. V Port Hedlandu krátké milé setkání s nějakým řidičem road trainu (ne, neházel po mě tentokrát nic, ale to víte, že při každém míjení náklaďáku čekám, co přiletí tentokrát...), který obdivoval Jawu a skutečně říkal něco o tom, že je krásná! Večer v roadhousu Dinga zase obdivují nějací lidé, co tu kempují. Nejvíc ty lidi vždycky dostává informace (případně vlastní zjištění, ale zřídka), že je to dvoutakt. Minule ve Fitzroy Crossing na mě u pumpy povykoval nějaký mladý žebrák, co seděl u dveří, co to prý mám v té flašce, z níž odměřuji olej do benzínu. Asi měl chuť na něco, co má říz. Když jsem pak šel kolem něj platit, mumlal něco o penězích na jídlo – věk do třiceti, obě ruce, obě nohy. Nasrat chlapečku, mazej do práce, makat máš čím!

Pozn.,dopl. Newman – Tatra 2x

10/1 774 km (z toho 200 gravel road, kilo v igelitu)

Odolám ráno pokušení jít se ještě připojit do jídelny na net (vím, že v Leonoře, kam se chystám dneska dojet, není ani net, ani gsm) a s výjimkou malého zdržení při focení se sousedy vyrážím včas na mokrou cestu. Paní v letech je celá unešená z motorkáře a z jeho modrejch očí, a tak mě jen tak napadne, proč na mě letí starý báby, sakra? Budu se muset doma mtknout do rodnýho listu, jestli jsem něco nepropás...

V noci pršelo, ale vypadá to nadějně – modrá s bílou je nahoře v rovnováze. Za hodinu už ale lezu do igelitu, u čehož samozřejmě sakruju jak chorá vrána. Věc má totiž dvojí háček. Nejen ten samotnej fakt, že tady v tý veliký zemi prostě nemůže bejt normálně hezky (buď lije z vás anebo z nebe!), ale i volba další trasy k jihu. Z Meekatharry vede přímo k východu na Wilunu 182 km prašné cesty, kterou se dá asfaltová trasa přes Mount Magnet zkrátit o 150 km. To ale nesmí chcát, protože na blátě by těch ušetřených 150 km mohlo přijít dost draho.

Proletím deštěm a před Meekatharrou už zase svítí. Jsem na vážkách. Mount Magnet jsem chtěl kvůli pokusu s buzolami, ale je to taková zajížďka, že se mi tam už nějak nechce. Vždyť já mám za měsíc v Austrálii nakrouceno 15 000 km a druhou zadní mitasku na kaši! Mávnu rukou i nad vesnicí Morawa – když přišli zkrátka Češi s Bohemian Downs v Kimberley, nebudou mít nic ani Moraváci, ostatně Moravii měli minule v Ekvádoru. Já už chci bejt z toho rozpálenýho pekla pryč!

Mraky na obzoru nevypadaj zrovna nevinně, ale už jsem se hnul, tak jedu – na východ, prašňačkou jménem Goldfield Highway na Wilunu. Samozřejmě, že v půlce to na mě zase ten nahoře vybalí s plnou parádou, takže lezu do igelitu znovu a jedu tím sajrajtem, dokud vidím v zrcátku, že to práší. Pak zpomalím a zkouším, jak to klouže, takže si u toho málem ustelu. Přední světlo beze skla přestalo v tom dešti samozřejmě svítit, H4ka rozpálená do běla nemá kapky vody moc v lásce.

Kousky cesty jsou vyasfaltované. Snažím se v tom hledat nějakou logiku, ale kromě zpevněných brodů, které chápu, tomu dalšímu nahodilému asfaltu nemůžu přijít na kloub. Ale jsem za něj rád. Jak je po dešti, ohřívají se na něm klokani, takže dneska jsem mezi nimi jak v zoo, dobrejch patnáct jsem jich potkal. Jsou srandovní, když nejsou pod koly, kapsáři!

Bavil jsem se nedávno s jednou dívkou nahoře v Broome, proč příroda zařídila, aby klokani neběhali, ale skákali. Pokrčila rameny a jen se potutelně usmála – prý snad kvůli tomu vedru, že je pálí nohy... Jak se ale ukázalo, byla z Chile, takže klokanům určitě moc nerozumí.

Stavím až v Leinsteru kvůli benzínu, jsem po 400 km na rezervě. A hned si musím vzpomenout na moje včerejší lamentování – pumpa totiž (jediná na 300 km mezi Wilunou a Leonorou) zavírá v 1:00 PM, tedy po obědě. WTF?! Zase automat! Čumím na to s oprávněnou nedůvěrou a bojím se do nádrže nelejt olej – robot mi nedá a na směs zbytku benzínu s haldou oleje nikam nedojedu. Zkouším nanečisto podle instrukcí, jestli s tím krámem bude řeč, ale moje karty se mu nelíbí, asi chce hrát podle svých. Přijede frajer v autě, kšiltovka, kérka, stoupne k tomu a za chvíli mu to už teče. Koukám mu pod ruce, ale že by ho napadlo se třeba jen nabídnout s pomocí, jak by to možná udělal každej z nás vida tápajícího cizince? Ani hovno, asi spěchá. Mezitím přitáhne z buše déšť, kterému jsem předtím úspěšně ujel, ale díky záseku tady náskok ztrácím. Do hajzlu!

Nakonec mě napadne zapřít identitu karty a při otázce: Credit nebo Saving volím možnost třetí, která se jmenuje mazaně jen Card. Bingo! Už slyším, jak sepnulo čerpadlo, letím k tomu ve strachu, aby si to robot zbytečným váháním nerozmyslel, a aplikuji kontinuální míchání oleje do benzínu – jednou rukou totiž valím benzín a druhou do toho z flašky láduju máslo. Operace ze seriálu A je to!

Dešti zase ujedu a krajinou zlatých dolů dojíždím k večeru s hezkým počasím do Leonory do kempu jako starej mazák. Paní, která mě tehdy (skoro před měsícem) měla za Francouze, mě poznává už na příjezdu. Tehdy jsem přijel z outbacku z Great central road od Lavertonu a taky pěkně pod plynem kvůli dešti! Mezi mými dvěma zastávkami v Leonoře je 24 dní a skoro 8500 km!

Pozn., get your own bloody wifi :D

11/1 470 km

Sedím večer v prázdném baru hotelu Railway a listuji znovu knížkou doktora Potužníka. Jeho Austrálii už nikde nemohu najít. Venkov je na vymření jako ve všech vyspělých zemích světa, baráky zatlučené prkny, rolety hodně dlouho stažené, hospody v lepším případě poloprázdné. Hotely, které se nezměnily v ubytovny pracovníků dolů, jsou zavřené. Není to mrtvé město, ten Norseman, rozhodně ne – turistika ho ještě drží, ale stoupnete-li si na jeho ulici, nemůžete se zbavit pocitu, že stojíte u postele pacienta, kterej to má nahnutý. Kalgoorlie, které je nějakých 250 km severně žije přece jen víc, v poledne jsem si tam šlehnul něco pod jazyk, abych pookřál, a bylo to fajn. V mém případě nečekejte silnější drogu, než ristretto a malou pepsi – i když v australském podání má ristretto asi půl litru... Letní krása chodí po ulicích, hornické overaly sedí v pracovní době v kavárně – dřina jak u nás asi, jen za jiný prachy. A ještě na sebe pokřikují:

„...it´s hard work day!"

Jsem tu po 24 dnech podruhé a užívám si to jako máza. Před radnicí sedí bronzová socha prospektora Paddyho Hannaha, který tu v roce 1893 postavil svůj stan a žíznil – symbolicky je socha zároveň pítkem pro žíznící pocestné. Ovšem originál stojí v muzeu uvnitř radnice, pár metrů od té na ulici. Voda pro Kalgoorlie jde troubami z hrozné dálky až od Perthu. Stejně tak do Norsemanu. V zemi je zlato, ale voda nikoli.

Před hotelem stojí postarší subaru, trochu odrbané a s vysypaným zadním okýnkem, u něho dvě holky. Nejdřív tam s nimi bylo pár chlapů v důlních hadrech, pak už byly samy, když jsem šel pro nějaké jídlo a pití do obchodu naproti. Nedalo mi to, slovo dalo slovo a já zjistil, že to buchty cestou sem někde hodily do škarpy a teď naštěstí už jen řeší, jak „zacpat" zadní boční okno, trápěj se s kartónem, ale páska, kterou mají, na něj moc nelepí. Kam se poděla ta parta havířů, že je v tom nechala?

Jako starej vůl se do toho namočím a to předem hlásím, že jedna z nich – Angličanka, je hezká asi jako moje rozbitý světlo a druhá – Dánka – je přinejlepším hezčí než podobně rostlej chlap, takže v tom nehledejte nic víc, než jen mojí blbou výchovu. Tady by jim nikdo nepomohl. Přinesu z krámu jinou pásku a tkanou plastovou „vietnamskou" tašku na zip a s pomocí nože z ní vyrobím použitelnou záplatu. Celé to parádně vyztužím páskou, do Kalgoorlie to vydrží, když si nezopakují ten výstup ze silnice. Celá radost za pouhých 10 babek a ještě holky dostaly každá studenou broskev. Nejsem já dokonalej?

Když je dílo hotový, uklidím bordel na zemi, dostanu poděkování a jdu si vlastní cestou. O útratě v krámě nemůže bejt řeč, nicméně otázka by neškodila, ne? Dobrá sere pes na mez. Večer sedím v baru u PC a makám, až se ze mě hulí, sklenice vody a čínská polívka k tomu. Holky si daly sprchu, což dívce ze země, kde mají hezčí koně než ženy, nijak nepomohlo a ta druhá si polepšila o nějakých deset procentních bodů. Mávnou a jdou spolu na pivo. Ty vole, jestli ty spíš než dokonalej, nejsi dokonalej blbec? Kurva, aspoň to pivo jinak než na Solo Sušice bych si třeba zasloužil, aniž by tu mohla bejt řeč o jakýchkoliv postranních úmyslech. Je něco špatně na té naší západní společnosti, když už i o takovýhle kravině se dá napsat několik odstavců!

Ráno v Leonoře tankuju a paní na kase mi říká:

"Co to tam lejete do tý nádrže?"
"Z tý flašky?"
"Jo, před tankováním?"
"To je olej, motor je dvoutakt, tak musím pokaždý míchat fjůl s olejem."
"Skutečně? Dvoutakt jsem nikdy neviděla...", říká ta dáma, která jistě pamatuje, když se tu ještě Abel Tasman dloubal v nose...
"A kudy ho pak vypustíte?" Tou otázkou mě úplně rozbila.
"Vejfukem, paní...."

Na pumpě v Kalgoorlie zase mladá, skoro bych řekl, že i ošklivoučká holka s hrudníkem plochým jak nádrž z mustanga, v nose něco, co už nevypadá ani na ségrovku ze stupačky, ale na pojistku pístního čepu ze Zetoru. A na těch prsíčkách vyztužených kdovíčím jmenovku SAM. Nedá mi to:

„Promiňte, Sam je ale mužský jméno, ne?"

Usměje se. Kdyby vrátila to železo do brněnský zbrojovky a něco se sebou trochu udělala, nebyla by možná ani tolik špatná:

„Sam je Samantha."

No jo, Samantha – tu si ale každej z nás pamatuje trochu jinak. Ta mě nenapadla, jen Sammuel.

„Cestujete?", chytá na první šlápnutí. „A jak se vám Austrálie líbí?"

Chvíli přemejšlím, co stručnýho na to říct?

„Ale jo, když zrovna po mě nikdo nehází flašky od piva...", chce se mi odpovědět, ale namísto toho zalžu:

„Jo, je to tu GREJT!"

Venku stojí Dingo s čirou optikou. Zkusím mu navlíknout nějakej prezervativ, aby něco nechyt. Mávnu na holku s okovaným nosem a za chvíli už upaluji dál, v hlavě myšlenku na to, jak ta holka s tou železárnou v nose dělá jisté hygienické a sexuální činnosti. S tím vystačím skoro až do Coolgardie, kam jedu jen a proto, že chci vidět pionýrský hřbitov starého zlatokopeckého města duchů. Zahlédl jsem ukazatel tehdy, když jsem tam hledal cestu na Holland track. Tehdy jsem měl ale už myšlenky jen pro tu cestu, dneska chci vidět krchov. Se značením místních věcí mají občas potíž. Najít někdy recepci kempu nebo motelu je stejně složité, jako pak najít uvnitř své číslo buňky. S pionýrským hřbitovem to samé a až za chvíli chápu proč – není totiž co ukazovat, kam turisty vodit. Pionýrský hřbitov je plot kolem plácku velikosti půlky fotbalového hřiště, na němž není prakticky nic k vidění kromě jedné mohyly s křížem. Protože je ale plot uzamčen, nemáte šanci zjistit, co je ta mohyla zač. takže si ušetřete cestu a dejte si v Kalgoorlie o kafe navíc.

12/1 490 km

Vyjíždím z Norsemanu docela pozdě, počasí přeje. Udělám pár fotek prázdného města, ze kterého ráno odjeli všichni horníci a je to tu jak po vymření. Buchty se zalepeným oknem už jsou dávno v trapu, vyrážím k východu na Nullarbor. Eukalyptový porost řídne a řídne, až jste uprostřed prérie porostlé scrubem a trsy akácií, která občas připomínají obří brokolice. Od jihu od moře duje silnější a silnější vítr, na obzoru černota, kolem cesty voda. Dojíždím nějakou tlakovou níži, takže občas dám stopku a dám jí čas se posunout. Okolo občas skoro vyschlá solná jezera krajiny Dundas a pak přijde nejdelší přímý úsek australské a pravděpodobně i světové (potvrdit) silnice bez jediné zatáčky: 90 mil, tedy 146,6 km rovně. Vzduch se tetelí na tenkou přímkou vozovky, ale díky četným terénním zlomům a horizontům to nepůsobí tak děsivě, že byste si šli dát dozadu na bágl šlofíka – jsou jinde ve světě kratší, ale mnohem víc deprimující úseky.

Navečer dojíždím do Cuigny, kde bych se rád s ohledem na počasí a rostoucí chlad (ano!) ubytoval, ale mají plno. V recepci je zase stará nepříjemná baba, nevrlá jak nakopnutej klokan, na dveřích tou jejich australštinou: NOT VACANCY TONITE.

„Nemáme nic. Neumíte číst? Tam je to na dveřích..."

Mám chuť jí poslat někam do prérie a říct jí, že číst umím, ale ona asi neumí psát. TONITE. Mimochodem Not vacations měl na dveřích i hotel, ve kterém jsem dneska ráno vstával.

Jedu dál a mlátím se s větrem a wind blasty od road trainů. Nejde si nevzpomenout na patagonskou Route Tres, RN3, nejnudnější silnici Ameriky. Dingo má víc kobyl si s větrem poradit, ale stejně je to otrava. V Cocklebiddy se situace opakuje. Plno. Všude hornická auta... končím 40 km za Cocklebiddy na parkovišti ve stanu a doufám, že se do rána to počasí zlepší. Jinak vyndávám svetr. 3000 km od tropického Broome, kde se skoro nedalo ani ležet ve stínu palmy na trávě...