4/1 618 km

Odjíždím z Roebuck Plains Rhs až v deset, snažím se dospat včerejší sedánek s brouky u bazénu, ale čas mě zrovna netlačí, protože naplánovaná vzdálenost do Fitzroy Crossing není zase kdovíjaká (nějakých 370 km). Už od rána je vidět na východní straně oblohy nějaká šedá věc neslibující nic hezkého, halt Kimberley už leží v monzunové oblasti a cyklony tu nejsou zase kdovíjak vzácné. V každém motelu jsou instrukce pro modrý, žlutý a červený poplach. Zasmál jsem se při pokynu, kterak si mám kromě plné nádrže vozidla zajistit i zásoby jídla a pití v něm. Při červeném poplachu je jízda s vozidlem trestným činem!

O sto padesát kiláků dál dolévám nádrž u Willare Bridge Rhs a ptám se místních na počasí. Má pršet, zní odpověď, ale tlaková níže, co visí nad východem, se přesouvá od severu k jihu. Nebudu-li extra spěchat, vylije se ta věc přede mnou. Vzhledem k tomu, že všechny prašné cesty jsou už nyní zavřeny, zůstávám na asfaltu, takže ten plán dostává zelenou a já už se těším, jak dneska budu brzy v posteli dojíždět ten deficit.

Savannah way vede krajinou baobabů a opuštěných rozkradených aut. I tady tedy znamená vůz opuštěný u silnice pro banální závadu brzké rozebrání. První samozřejmě zmizí nejexponovanější díly – světlomety, maska chladiče, kola s pneumatikami, rezerva ze zadku a koncové svítilny. Pak se rozbijí okna a už to jede. Však jsem si už při tankování ve Willare všiml skladby obyvatelstva... spočítat peníze na krabičku cigaret a dvě plechovky energeťáků to neumí, ale prohánět se v rozkřáplých autech po okolí a vyhazovat z okýnek, co už zrovna nepotřebují, to jim jde jedna báseň. Tomu říkám naplnění vztahu domorodce k vlastní posvátné krajině, jak o tom rád blábolí kdejaký turistický letáček. Když s nimi stojím u pokladny, napadá mě, že by snad místo prachů na blbosti mohli fasovat taky mýdlo s instrukcí na použití a některé předtím vzít tlakovkou, jsou doslova vyválení v blátě od hlavy až k patě. Smutnej pohled, ovšem aby bylo úplně jasno, žádný pocit viny z toho fakt nemám. Tady by pomohla jedině léčba prací.

Na dlouhých rovinách před zavřenou odbočkou na Windjana Gorge mi začíná být jasné, že můj plán, kterak zase vyjebat s počasím, tentokrát nevychází. Černá deka visí přímo přede mnou, desítky kilometrů už jedu v jemném poprchávání. Na nemoky to moc není. V tomhle vedru a vlhkosti přes 80% budete ve výsledku mokří tak, jako tak – buď od deště anebo zevnitř zapaření jak milenci v trabantu. Zastavuji a vidím, co se na mě žene, a to dost rychle. Už před pár dny jsem si pro tyhle případy vymyslel nouzové řešení, které teď bez váhání uvádím do praxe, protože ten slejvák je tu do minuty!

Motorku stavím na asfalt mimo jízdní pruh na hlavní stojánek a z lodního pytle bleskově vytahuji folii pod stan, která je hned navrchu. Hupsnu do sedla a celtu přetáhnu přes sebe. A už to jede. Pod motorkou se valí stoupající hladina vody a přívaly vody bijí do celty mého improvizovaného stanu, který je na jedné straně uchycen pod magnety tankvaku, takže můžu jednou rukou v klidu dlabat nektarinku a čekat, až to přejde. Za čtvrt hodiny už zase jen mrholí.

Fitzroy Crossing je do všech stran roztažená aboriginská ves kolem mostu přes řeku Fitzroy. Tady bude slast hledat pelech! Roadhouse ubytování nemá. Posílají mě někam za řeku, že je tam „lodge" – to zavání vždycky nataženejma cenama. A tak cestou zkouším ještě jednu odbočku k nějakému ubytování, ale cesta je blátivá a mě tak hlavou bleskne myšlenka, že to bude pěkná past, bude-li v noci pršet. Abych se vůbec dostal potom s Jawou ven! Vracím se zpátky na silnici a dojíždím k recepci Fitzroy Lodge, kde mě nejdřív čeká studená sprcha v podobě cenovky jednomístné kobky za 230 AUD (trojnásobek noclehu v Roebuck) a to bez snídaně a internet za prachy. Dorazí mě předpověď počasí:

„čekáme vzestup hladiny řeky Fitzroy, srážky dosáhnou dnešního dvojnásobku a v následujících dnech se budou ještě stupňovat..."

Mokrá sezóna je prostě tady, prý jsem se minul o týden, o ten týden, který mi trvalo, než jsem se vyškrábal z Fremantlu sem. Představa, jak se tu stanu rukojmím počasí, mě při těch cenách vyrazí zpátky na parkoviště k motorce. Je půl čtvrté, v sedm je tma. A zpátky do Willary je to skoro 250 km. To stihneme! Teď už jen ukázat dešti záda. Doleju nádrž a ženu Dinga vstříc soumraku.

V jednu chvíli, kdy sleduji v zrcátku temnotu, které unikám, skočí mi ve stovce pod přední kolo malej klokan. Zahlédnu ho až ve chvíli, kde je od pneumatiky sotva metr, ale naštěstí ne v její ose, v té má tak špičku ocasu, kapsář malej podělanej! To se jeden nestihne ani podělat, jen ho „ex post" polije studenej pot při představě, jak o jeho záda rozpletu tu přední devatenáctku a přes levej zlomenej klíček si vystoupím na silnici, kde je civilizace nejblíž oběma směry sto kiláků... Jak málo někdy stačí!

Večer jsem ve Willaře. Od Roebuck Plains Rhs jsem vzdálen jen 150 km, ale najeto mám přes 600. Celej ten sever se mi nějak nedaří, je čas obrátit kormidlo. Ztvrdím to stejkem z místního plemena a večer v bezpečí před crocos z nedaleké říčky poslouchám, jak déšť šumí na plechové střeše. Jaké bude ráno?

5/1 0 km

Lije celou noc, celé ráno a vy všichni určitě znáte dobře ten pocit, kdy už pohřbíte všechna očekávání, přijmete nouzový plán a v tu chvíli si uvědomíte sladkou skutečnost – že se můžete obrátit na druhej bok a na všechno se pěkně vykašlat! Kimberley je pod vodou, jak tu říkají „like a swimming pool", tak ať si ho krokodýli a milióny žab nechají, já už musím jen vyřešit, jak se dostat co nejsušší nohou z tohohle tropického cyklónu.

Čumím v telce na tenis, abych nepropásl zprávy s počasím, ale není to hezký pohled. Ani ne tak na ten tenis, kde na Australian Open naše Plíšková vypinká nějakou ošklivou Italku Vinci, ale na tu předpověď počasí. Cyklón se točí kolem bodu někde uprostřed Kimberley, ven to čert, ale jeho ramena se rozpínají stále dál až na Broome a Port Hedland, což je v tuhle chvíli, kdy selhal pokus prokousat se severem na Tenant Creek, moje ústupová cesta k jihu. Zůstávám den ve Willaře a znepokojeně sleduji, jak se výjezd z ubytovny na silnici mění v bažinu. Ubytovací kabiny však s hospodou spojuje betonový chodníček pro pěší a obchůdek s restaurací mají velká dvoukřídlá dveře – tudy by to šlo přímo k pumpě.

Inu, co – napíšu během dne články pro časáky a Motorkáře a večer, když trvalý déšť srazil venkovní teplotu pod 25°C, se dokonce přinutím jít a s čelovkou na hlavě vyndat nářadí na ložisko řízení. Sere mě ta práce hned dvakrát – za prvé kazí skóre bezporuchovosti a za druhé je úplně zbytečná, kdybych nebyl vůl. Pak bych totiž nezapomněl matici ložiska minule (před 7000 km v Tjukayirla Rhs) pojistit pojistnou podložkou. Měl jsem hlavu asi plnou malé Indonésanky, která kolem mě tehdy poskakovala – podložku jsem sice ohnul, ale nezajistil důlkem na druhé straně. Bývalo by se to možná už nepovolilo, i když na té roletě, kdo ví? Každopádně jsem za dvacet minut hotov a dělá mi to radost, už žádné cvakání.

6/1 132 km

Brzo nad ránem mě vzbudí strašlivý slejvák. Já se snad odtud nedostanu... v šest, tedy o necelé dvě hodiny později, vystrčím hlavu z okna a vidím místy modré díry v obloze, ač horizonty jsou na všech stranách pořád hrozivé. Za hodinu jsem už v sedle. Po betonovém chodníčku se vrátky dostanu na pumpu, cestou je jen v nejnižším místě trochu práce s mazlavým blátem. Zahodím nutkání jet ještě na sever do Derby lovit signál na mobil (už jsem se neohlásil domů několik dní!) a letím na západ na Broome. V půlce mě to stejně zastaví – prostě mě to jen tak nepropustí, takže nakonec stejně skončím v igelitu, a v jedenáct jsem v Roebuck Plains Rhs. Zítra zkusím chytit díru v oblačnosti a zajet do města najít internet a kus mobilní sítě. V tomhle je ta Austrálie překvapivě předpotopní.

7/1 80 km

Jedeme se fláknout do Broome a skrýváme to za nutnost najít v mekáči wifi. Ve skutečnosti se hlavně potřebujeme nahlásit domů, že žijeme, protože tady na Roebuck Plains není signál vůbec ničeho, jen večerní koncerty žab u bazénu. Za určitých okolností to nemusí být špatná kulisa, ale že by to prospívalo spánku, to se říct nedá. Ráno se rozloučíme a kopneme do vrtule s řídítky nastavenými k jihu.

Ten internet v McDonaldu v Broome docela lítal. Nechápu, proč takovou službu zdarma nenabízí i standardní motely. Začínám si myslet, že skutečný problém nevězí v neexistenci signálu ani v jeho přenosu na velkou dálku (Rusové taky nežijí zrovna v kapesní zemi), ale v hlavách některých majitelů. Aussies totiž, jak jsem měl už možnost vypozorovat, jsou cokoli, jen ne kdovíjak progresivní a občas to tady hrají tak na třetí ligu – stačilo to tátovi i dědovi, bude to tak dál, hlavně natáhnout benzín, když řidiči stejně nemají jinou možnost, kde to dolejt. Asi tak.