Van Diemenova země není větší než to, co nám zbylo z Československa západně od rozvodí Labe-Dunaj, ale cesta k tomuto Evropou zapomenutému ostrovu přivede Jawu 350 do rozlehlých a exotických pustin „nejmladšího“ kontinentu – Austrálie. Horký talíř v jižních vodách není výzvou pro složitost a množství státních přechodů, ani pro pětitisícové horské průsmyky, neláká rozmanitostí kultur ani svou nedosažitelností. Prostě jen leží v cestě, přede dveřmi tasmánského čerta, láká i straší hroznými cestami a nebezpečnými jedovatými hady a pavouky.

Opravdu? Už v roce 1974 přejel Austrálii od východu k západu Čechoslovák Václav Potužník v sedle modré ČZ 250/471 (Nullarbor, země nikoho; nakl. Olympia 1978). Byl to v raných devadesátých letech právě tenhle lékař-cestovatel, který mě svými příběhy v sedle Jawy jako dvacetiletého eléva přivedl poprvé na africký kontinent. A dnes je po letech znovu u toho, když zavírám Jawu do bedny s nápisem HAMBURG - BRISBANE, AUSTRALIA. A ač je cílem ostrov objevený v roce 1642 Abelem Tasmanem (původním názvem Van Diemenova země), výzvou je právě ona Terra Australis se svými bezbřehými rozlohami a hlubokými pouštěmi, s příběhy znějícími zvukem plachet ve větru i ozvěnou zlatokopeckých krumpáčů.

Austrálie je jako obrazárna anebo jako houbařský les, jak chcete a co je vám bližší – projdete-li ho z jednoho konce na druhý, najdete prd. Obejdete-li ho kolem dokola, jste na tom úplně stejně. Abyste přišli domů s něčím, co stojí za řeč, musíte se pořádně nachodit! A stejné je to při pohledu na mapu Jižního kontinentu – trasa tak mnohokrát změní svůj směr.

Původně se mělo začínat na západě v Perthu, ale plán narazil na potřebu nějakého zázemí pro start - a to se nakonec našlo na úplně druhém břehu světadílu, v Brisbane. Od tohoto přístavu zamíří české mitasky dolů k jihozápadu, aby se pozdravily s někdejší výzvou cestovatele Potužníka – s Nullarborem, jednou z nejopuštěnějších oblastí kontinentu. Zde, v hloubce jižní pustiny leží kupříkladu nejdelší přímý úsek silnice i železnice na světě. Azimutem obráceným vzhůru do útrob země projede Jawa Coober Pedy a Velkou Viktoriinu poušť na cestě k „povinné“ návštěvě Uluru (Ayers Rock) a zamíří do tropů Severního teritoria, aby se později zase obrátila k západu na cestě k Perthu a blahovičníkovým pralesům na jihozápadě země. Odtud se nakonec vydá vstříc lodní přepravě k ostrovu Tasmánie.

Jestliže při cestě kolem Zeměkoule byla trasa víceméně předem dost jasná, nechávám tentokrát věc hodně otevřenou, což mi dovoluje skutečnost, že při cestě kamkoli jsem v rámci Austrálie/Tasmánie stále v dosahu jediného víza. Zároveň je ale tenhle fakt právě jedním ze základních limitů – času. Od otevřených dveří letadla v Brisbane až k jejich zavření poskytují australští úředníci nanejvýš 90 dnů. Na plánovaných 10 000 mil to zase není tak zlé, pokud se nebudu na začátku tři neděle přetahovat v přístavu o bednu s motorkou…

Takže jedem!

Sucháč