25/12 333 km

Cesta k severu mě nad vánoční Augustou (prý dle princezny Augusty jedné z dcer krále George III.) přivede ke křižovatce, kterou jsem už včera minul, protože jsem mířil do města – rozhodnutí je celkem jasné, zda po hlavní anebo po pobřežní Caves Road, ze které je bezpočet odboček k moři. Pobřeží Indického oceánu mezi Augustou a o necelých 100 km severněji ležícím Busseltonem se právem nazývá The Capes, tedy krajinou mysů. A neoficiálně se jedná o jednu z vyhlášených surfařských lokalit – však také mezi The Capes a jihoafrickým Kapským městem není nic než nedozírný oceán, kde mají vlny prostor nabrat sílu.

Jenže je Christmas Day a to tady dole u protinožců znamená prázdniny a plné pláže, zavřené kdeco, včetně motelů a čerpaček! Dneska má být každý s přáteli nebo rodinou na pláži a ne někde trajdat, to jenom zatoulaný Středoevropan unášený náhodou kouká jako stepní želva. A tak se vlastně flákám, okouním u moře a povídám si s lidmi, které mi ta náhoda přinese do cesty.

Jedním z nich je vousatý starý chlap Rosco, se kterým si na parkovišti musíme nutně padnout do oka, protože tu bivakuje s valníčkem VW T3 možná jen o málo mladším než moje Jawa. Je z toho více než hodina na útesu, Rosco vzpomíná, kde všude v Austrálii žil od západu k východu, co sjezdil „tétrojkou" a co na starém BMW R80GS. Snažím se v té jeho angličtině neztrácet, a když ho několikrát poprosím, aby tolik nekvaltoval, začne mluvit v žertu jako zpomalený film. Vyptává se, co říkám na Austrálii, zda ji také vidím jako „lucky country" a jak se žije jinde na světě. Starej pes, který už má něco odžitýho, nemá daleko do smíchu a má co říct. Koření všech náhod!

Druhým náhodným setkáním je Španěl Max na jedné z mála otevřených pump v Busseltonu. Už zdaleka se hrne z auta a s nadzvednutými slunečními brýlemi se shrbeným krokem valí k nádrži Dinga, na které zpod tankvaku vykukuje část nápisu JAWA MADE IN CZECHOSLOVAKIA.

„Ukonšéte nastub a vystub, dvéze se zavyrajů!", vypálí namísto pozdravu, čímž mě samozřejmě dokonale odrovná. Max má za ženu Češku a řadu let žili v Praze (dokonce prý zažil v Československu listopad 89) a ve Švýcarsku, než sbalili obytňák a vyrazili po ose přes Afghánistán a Pakistán do Indie, aby po osmi měsících skončili v australském Darwinu. A už žijí řadu let tady, v západní Austrálii.

Odpoledne už mi ale návaly aut a plážových výletníků se santa čepičkami v otevřených autech lezou krkem, a tak měním kurz zpátky do vnitrozemí. Vracím se tím do krajiny eukalyptů okolo Nannupu a přes kopečky po Brockman Hwy do Bridgetownu. Cesta je to krásná, vonící po borovicích, ale jak Nannup, tak i o něco větší Bridgetown jsou jak šípkové království. Po několika pokusech o legální ubytování je rozhodnuto a jede se hledat flíček do lesa. Jeden rovný a čistý, asi po těžbě dřeva, tu na mě čeká nahoře v kopcích u prašné Donnel Mill road ve státním lese u Yomupu. A zatímco vám v Čechách leze ušima bramborový salát k obědu na první svátek vánoční, rovnám si záda na nafukovací matračce a poslouchám vítr v korunách blahovičníků.

26/12 380 km

Ráno mě při balení stanu přijdou zkontrolovat dva klokani – malý a větší. Chvíli koukají, jestli to dělám dobře, nechají se rychle cvaknout nevhodným objektivem a pak odhopsají mezi stromy. A hned je to ráno hezčí, i když samo o sobě nemá chybu – modré nebe nad zelenými korunami eukalyptů, krásná prašná cesta ve svěžím vzduchu. Potkám ještě v lese dva pštrosy emu, veliké černé ptáky, jeden chce s Jawou závodit, zatímco druhý se jí vrhne rovnou pod kola. Vracím se na asfalt a do Bridgetownu, který je stejně ospalý jako včera večer s tím rozdílem, že je otevřený kostel a obchoďák IGA, kde doplním zásoby rybiček, pečiva a nektarinek, než vyrazím dál cik cak přes kopečky k severu. Nespěchám a úmyslně si vybírám dvojky, trojky silnice, až úplně zapomenu na benzín.

No problem, ne? V každé vesnici benzínka... Jenže je vánoční Boxing Day a skoro všecko je zavřené. V jediném větším sídle v širokém okolí jsou dvě a obě samozřejmě „out of order". Do pytle! Zírám do mapy a počítám. Do velkého města je to stovka a nádrž je po 410 km na rezervě. To bude o fous, ale spíš to skončí kanystrem postaveným někde u krajnice. Nezbývá, než to zkusit. Ne někde v poušti, ale tady mezi městečky se zavřenými čerpačkami prožívám největší benzínové drama!

Najedu na Albany Hwy, kde je provoz „jak o Božím těle", což mě zároveň naplňuje nadějí, že tady by snad mohli mít něco otevřeného... A za chvíli už to tam liju.

Za hodinu jsem nad Fremantlem a padám silnicí dolů k pobřeží. Jedu se podívat na ten starý přístav, ve kterém měla původně Jawa kolem světa II. začínat. Večer se podívám na zprávy a sleduji, jak je celá střední Austrálie pod vodou, na Uluru za noc spadl celoroční úhrn srážek, cesty zavřené a vláda evakuuje některé vesnice. Zase jsem tomu ujel. A je dobře, že jsem nezačínal tady na západním pobřeží. Byl bych býval totiž touhle dobou přímo v tom...