5/2 288km

Silnice B61 vedoucí na východ z New Norfolku na Strathgordon divočinou jihozápadní Tasmánie byla jednou z těch cest, kterou si plánujete ještě doma v klídku nad mapou u počítače, projíždíte google a sníte. Cvak – a najednou jste tu. Motorka pod vámi radostně bzučí, jak si trojka pod osmdesátkou natahuje novej řetěz cestou vzhůru do útrob hor a pralesů, které ještě před třiceti, čtyřiceti lety byly panenskou přírodou se stromy starými i dva tisíce let, krajem, který Evropané neměli úplně probádaný ještě ani v polovině minulého století!

Hrbatý asfalt, prudká stoupání proražená pralesem a kapradiním jen tak buldozerem bez ochoty dělat zbytečné serpentiny. Účel? Dostat techniku a stavaře až na horní tok řeky Gordon. A turisti? Na ty sere tasmánskej čert! Ať si podřaděj, když na to nemaj cvalíky!

Jedu dneska nalehko, jen s nemokama a pro jistotu s nářadím – jeden nikdy neví, 150 km pralesa by se nechalo možná chvíli jít... Kufry jsem nechal v motelu, silnice stejně nahoře u přehrady končí a já musím zpátky do New Norfolku. Takže Dingo si i v těch nejhorších tuberáckých kopcích vystačí s trojákem, nadmořská výška kolem tisícovky zase není taková, aby ztratil elán.

Jediný, co mě sere, jsem já sám – včera jsem dělal ten řetěz a odpoledne jsem už na těch 300 km vyjíždět nechtěl. Uvěřil jsem předpovědi, která slibovala i na dnešek slušný počasí. Jenže, nevěř snům slibovaným. Ráno lilo, teď občas mrholí, kosa jak v tasmánských horách a silnice vlhká, místy pro jistotu posypaná štěrkem, asi už příprava na zimu. Dramatická panorámata jak z Pána prstenů, v zatáčkách mraky přejetých zvířat – klokánci, wombati i jeden čert. To mi palice nebere, na to, jakou paštiku místní jezděj, jsou i na prašňačkách mrtvá zvířata – copak oni je zajížděj naschvál? Jak lze přejet klokana ve třicítce?!

A když paštiku, tak to platí i pro místní jednostopaře. Dneska zase jeden frajer na Duc Duc, kroutí se na tom jako král Foggy, podtočenej boloňskej nebožák by mu nakop vejce, kdyby mohl, ale po kilometru je z něj v zrcátku jen tečka rozsvíceného světla. Proč někteří sedlají motorky, kterých se bojí? A takových byly na jihoaustralský Great Ocena Road mraky.

Nu což, zpátky do hor! Maydena je poslední civilizací. Pak už jen občasné odbočky do národních parků, ale já mám myšlenky jen pro tu přehradu prohnutou a vraženou mezi dvě skály.

Gordon Dam. Stejně jako v případě jiných přehrad na Tasmánii, i na Gordonu se bojovalo s ekology. Nebo vlastně ekologové s energetickou komisí, která má tyhle věci tady na starosti. By mě tak zajímalo, jak se sem ti zelení vyhrábla asi tak dostala? Že by motorovými vozidly, pěkně 4x4, protože cesta tu ještě tehdy nebyla? Nebo je dole pod kopcema někdo nabil do praku a vystřelil nahoru jako Remka? A čím si doma svítěj? Kde asi chtějí brát elektřinu, když se postaví proti každé přehradě? Z uhlí? Vždyť voda a zemská přitažlivost je tím nejmenším zlem. A že se halt zatopí nějaké údolí v kopcích, kam lidská noha skoro nepřijde? Dneska je to přes 40 let. Příroda skoro panenská, jedna asfaltka dává díky turistům vydělat řadě lidem kolem, elektřina je skoro zadarmo od boha, jen vedení nad lesy hyzdí jinak skoro nedotčenou krajinu. Jeden ekosystém údolní nahradil ekosystém velkých jezer, žádný zlo. Teď tu stojím nad přehradou s naprosto ekologickou Jawou splňující s převahou Euro 9 a zírám k východu. Za těmi štíty je o pouhých 30 km dál moře, Jižní Oceán. A za dalších asi 20 000 km argentinský poloostrov Valdéz. Dolů na korunu hráze vedou železné schody a už když je šlapu dolů, je mi jasný, že na nich cestou zpátky zdechnu, ale ten pohled stojí za to. Za ty schody i za těch 300 km pralesem!

Cestou zpátky se ještě stavím na sousední malé 40 m přehradě (Gordon má 146 m) Serpentine river. Tyhle dvě docela malé, ale působivé přehrady drží v horách složitý a objemný systém jezer pospojovaných drobnými soutěskami a členěný nepřehlednými shluky ostrůvků. Hladina je na konci léta nízko a břehy obnažují množství šedých mrtvých kmenů. Ne všechny stromy ze dna nádrže měly to štěstí jako Huon Veteran Pine, který byl podříznut a odvezen do Strathgordonu jako památník. Samota vznikla jako místo ubytování dělníků při stavbě a dnes je tam nějaký motel. A ten kus kmene s obvodem přes 8 metrů a stáří kolem 2200 let. Na jeho řezu je štítky po létech označeno několik historických událostí, aby mě turista představu. Už při narození Krista to byl pěknej stromek... k nevíře!