1/2 380 km

V poušti nezabloudíte, všecko mají parádně značený, až si člověk brblá pod vousy, že ty buzoly táhne skoro zbytečně. I ten Holland track měl šipky. Dokonalost sama, ale zorientovat se tady na Tassie dá trochu práci! V mapě máte čísla silnic rozdělený podle tříd A-B-C. Super! Ale v reálu vám na ukazatel napíšou jméno tý podělaný silnice. A to v mapě samozřejmě není. Lze ho dedukovat z nějaké přilehlé vesnice, ale kdo má asi čas to v kile dělat...?! Takže se občas vracím a čumím tu do odboček jako stepní želva. Stejně tak dneska ráno – ve výsledku jsem do York Townu přijel lesní prašňačkou přes kopce, kde jsem to tak tak udržel na brzdách. Nezpevněné cesty tady na ostrově jsou zaváženy štěrkem s kulatými kamínky, takže na to se super manévruje a ještě líp brzdí, je to jako chtít běžet po kuličkách.

V Greens Beach si chci dát kafe a něco sladkýho, abych nepřijel domů zase vyhublej jak závodní klokan, a vjedu do dopoledního dýchánku tenisových důchodců. Je z toho příjemná půlhodinka, na jejímž konci mi chtějí zase nabalit nějakou vysloužilou členku týmu. Co já to jen vyzařuju?! Naopak povídání se starým gentlemanem, který se narodil za války v Anglii, ale od dětství je tady, bylo hodně příjemné a přínosné.

Při hledání Batmanova mostu, ač jde o jedinou možnost, jak se dostat řeku Tamar, zase bloudím. Klasika – místní to tu znají a cizák má GPS. A co když, ty vole, nemá? Šup, a jsem na druhý straně a zase hledám odbočku na Lilydale. Ta značená není, namísto toho tam napíšou: HISTORIC SEMAPHORE... Takže co? Takže jí samozřejmě zase přejedu a vracím se. Aspoň jsem si dolil benzín – občas na to při té velké nádrži zapomínám a najednou mám přes 400 km, jen to hvízdne.

Krajina za Glenem, kam si to opět přihasím přes zadní dvorek prašnou cestou, se zdvihne a postaví do pozoru masivem Mount Arthur, který ční nad Lilydalem do výšky 1187 metrů. Ve Scottsdale se napojuji na Tasman highway, která obzvlášť mezi Tulendeenou a St. Helens, což je úsek o délce skoro 150 km (!), představuje skutečný motorkářský zážitek z horské dráhy vedoucí pod baldachýnem kapradin deštného pralesa, přes náhorní pláně a padá dolů místy tak strmě, že mám obavy o bowden zadní brzdy. Abych trochu zchladl z asfaltových zatáček, vrazím si tam malý offroad výlet k přehradě Maa Mon Chin v nadmořské výšce 633 mnm.

S pozdním odpolednem dokloužu k moři do St. Helens na východním pobřeží Tasmánie. Jsem z toho kousku země v Jižním oceánu úplně urvanej! Příroda, poloprázdné cesty a super lidi.

2/2 269 km

Hned ráno si zajedu do Georges Bay přes městečko s typicky anglickým názvem Stieglitz a očumuju Pacifik. Dolů podél vody a pak nahoru do kopců, chtělo by to ubrat turisty, co se tu na stovce obsíraj padesátkou. Jinak paráda. Střihnu si to horami přes St. Marys a zase dolů k moři, jako na horské dráze. Po dvou měsících v Austrálii jsem přivykl nějakému standardnímu měřítku mapy a tady si furt nemůžu přepnout, že ten centimetr není padesát kiláků, ale jen osm!

Za Bicheno silnice uhne do vnitrozemí, aby se pak k moři vrátila o 40 km dál u zátoky Coles Bay. Aby to bylo stylový, najdu si v přírodní rezervaci odlehlé místečko a namažu řetěz a kouknu pro sichr na tlumiče výfuků. Abych nepohoršoval, nutno dodat, že příroda nijak a ničím neutrpěla, nic se nikam nevylilo a všecko jsem si odvezl s sebou do poplenice! Ale situace to byla komická – českej křupan na Jawě nám tu v národním parku dělá GO motorky! Volejte investigativní novináře!

Dojedu až dolů do Freycinet, kde se chvíli poflakuju a fotím, děti se koupou u mola, japonský turista v oblečení také. Jeden z kluků si při blbnutí roztrhne nebo rozřízne pěkně do krve palec na noze o něco na mole nebo ve vodě. Pajdá s tím po břehu, obličej na pomezí mezi chlapskou pózou a brekem. Chvíli váhám, aby mě někdo neměl za úchyla, a pak mu nabídnu pomoc. Sám neví, co říct, a tak mu to narychlo omotám fáčem z prošlé lékárničky a zalepím americkou páskou. Doufám, že nedostane sněť a mě pak nebude nahánět nějaká místí FKÚ pátrá, informuje...

Dál dolů k jihu po Tasman highway proháním pár aut a autobusů, nutím Dinga občas k siláckým výkonům, když s těmi kufry letím 120 km/h. A najednou škyt! Motor divně zaváhá a vynechá. Potupně se odpoutávám ze souboje a stavím u kraje. Jde to jen na jeden, pravej se fláká. Vercajk zase ven, svíčky a... a sakra. To, co je na elektrodách, to není pecka ani karbon. To je hliník, tyvole! Přicpanej benzínovej kouhout, krátkodobý ochuzení směsi v plným kalupu a Pavlík měl málem kukátko v pístu!

Dávám jiný svíčky, motor si jen přede, nemlátí, spadl mi kámen ze srdce. Vrátím se k využívání obou kohoutů po celou dobu, jistota je kulomet. Zůstat tady s děravým pístem by byla pěkná ostuda!

Večer jsem u Triabunny, nemá cenu spěchat. Beru caravanpark na konci města a noc v pěkném karavanu. Navečer chodí kolem skupinka japonských turistů a očumuje. Nevím co, ale asi si říkají:

„ta Jawa, to musí bejt asi dělo, když si frajer přitáh takovej mobilhome, kam se serou ty naše japonský křápy...!"

3/2 312 km

Já když něco nebo někoho pochválím, odplata na sebe zpravidla nenechá dlouho čekat a skutečnost jakoby mě chtěla přesvědčit, že zase nemám pravdu... a nedávno jsem se rozplýval nad tím, jak jsou tu fajn lidi. Takže dneska ráno se musel zákonitě objevit někdo, kdo se mě hned po ránu chystal uvést do reality. Ten někdo měl na sobě nějaký služební montérky reflexní barvy a zřejmě dost zpruzen dřepěl ve služebním pikapu. Nejdřív se pěkně vybodl na značku GIVE WAY v červeném trojúhelníku a ty dvě tuny japonskýho plechu mi pěkně předložil na štorc do cesty. Byl jsem ale rychlejší a jeho prasárnu přečetl dřív, než zblízka nápis na jeho předním blatníku, takže to i moje prastaré bubnovky s rezervou zvládly a já se mohl v klidu následujících 500 m zavěsit za něj. Ostentativně nespěchá, takže se jede šedesátkou. Na přerušované čáře ho začnu řešit, trojka už je na osmdesátce, ale auto záměrně zrychluje se mnou (což v případě naložené Jawy není problém). To je tak, když narazíte na vola... rovinka samozřejmě není nekonečná, nejsme v Austrálii, takže se cpu na svojí stranu a přinutím závodníka ubrat. Kromě útoku na jeho zaměstnanecké ego mu jde asi navíc i o život, neboť v kabině zběsilé hledá, co mu hoří a následně, kde se zapíná vnitřní cirkulace větrání... Pomsta na sebe nedá dlouho čekat, vidím jeho obří čumák v zrcátku, jak chytá kapky oleje. Prostě hňup, kvůli kterýmu je vám hned ráno tak nějak smutno. Předjede mě v místě, kde jsou dva pruhy pro předjíždění a pokouší se mě vybrzdit – ovšem tam, kde jsou dvě lajny a další auta kolem, je to manévr odsouzený předem k nezdaru – mihnu se kolem něho v rudlu ostatních aut, chvíli ho ještě vidím v zrcátku, ale pak přijdou serpentiny a za chvíli už v něm není nic, než prázdné zatáčky.

Zakrátko sjedu na prašnou silnici vedoucí z Bucklandu přes Nugent dolů na Port Arthur, ušetřím si zkratkou přes hory dobrou dvacku hlavní silnice, vyplivne mě to v Coppingu a za chvíli stojím na přeplněném parkovišti u známé staré věznice. Port Arthur, jedno z nejstrašnějších vězení historie, je obleženo turisty a za vstup v plné holotě chtějí 37 aud.

Malí zlodějíčkové a obyčejní defraudanti vystoupili z lodi v Austrálii. Vrazi a těžcí recidivisti končili tady – v tasmánském Port Arthuru. Z jedné strany zeď a psi, z druhé sráz a moře plné žraloků. Odtud vedla jen jediná cesta – na ostrov Mrtvých, kde se pohřbívali ti, kteří nevydrželi.

Vracím se céčkovejma silničkama a prašňačkama kolem pobřeží Frederick Henry Bay a za chvíli jsem na klenutém Tasmanově mostě v Hobartu. Mraky v kopcích nevěstí nic dobrého, ale snad to bude jen takový strašení. Úzkou klikatou silničkou stoupám nahoru nad město až do mraků na Mt. Wellington do 1271 m. Vzhledem k tomu, že od nuly z přístavu, je převýšení slušný a rozhled samozřejmě taky, stejně jako vítr a zima.

Večer dojíždím do New Norfolku a rozhoduji se nazítří sehnat někde v okolí novej řetěz. Tenhle už má přes 26 000 km a myslel jsem, že to dojede, ale už nabíhá na zuby a hrozí, že buď rozetu zničí anebo se někde sesmekne se všemi následky. Zítra to tu objedu, mám nějaký tip na místního prodejce Enfieldů a AWD motocyklů Christini – ty musím obzvlášť prozkoumat!

4/2 80 km

Mountain Engineering, jak se vzletně jmenuje shop tady v New Norfolku, je trochu větší boudou, kde postarší tlouštík v tričku MAN of STIHL prodává zahradní techniku, čtyřkolky, indické Royal Enfieldy a unikátní terénní motorky Christini s náhonem na obě kola. Velký sympaťák je vyváben z prodejničky už jen zvukem dvoudobé Jawy. Zatímco řada hustokrutých bikerů ani zblízka nepozná, že je Dingo dvoutakt, lidi od fochu a hlavně machři od zahradní techniky jsou hned doma i v počtu válců! Strávím tam příjemnou čtvrthodinku, pobyl bych i déle, ale můj typ řetězu pán nemá a je sobota, do Hobartu 40 km – není moc na co čekat.

Naliju do skoro prázdné nádrže 22 litrů a valím zpátky do Hobartu. Kdybych měl chytrej foun, mohl jsem se tam zastavit už včera, protože jsem jel skoro kolem. A když říkám skoro, myslím tím jen nějakých 200 metrů! Takhle na jedu zbytečných 80 kiláků. V prodejně Total motorcycles na mě čeká jedna 428ka od DID. Musejí mi jí ještě zkrátit o 10 článků, aby sedla Jawě, a tak jen okouním nad čínskými šunty, příslušenstvím od Renthalu a oleji Maxxima. Trkne mě to hned – já nahoře u pána v New Norfolku nevzal vazelínu od Stihlu, takže to pořeším tady kvalitní modrou od Maxximy, samozřejmě jen ve standardním balení. Je za 15 aud, řetěz za pade. A už ujíždím zpátky do motelu, kde to pěkně ve stínu za hodinku vyměním.

Zbytek dne strávím tím, že nedělám vůbec nic, jen mlsám a čtu si starý články na netu. Jak slastné vůbec nic nemuset!

Starý řetěz od ČZ najel skoro 27 000 km, z toho 23 000 tady dole u protinožců s nákladem, hodně terénu. Myslím, že to není špatný výkon. Nový DID je o poznání lehčí konstrukce, nebude to určitě srovnatelná řada, ale do Brisbane mě to bezpečně doveze.