15/12 483 km

Včas jsem to večer zalomil, takže ráno s kuropěním můžu ještě do recepce motelu na net – je tam pár příhodných stolečků, ale jediná zásuvka z prodlužky napájí vánoční strom, takže jsem pokaždé omezen kapacitou baterky. To člověk udělá nejnutnější a může jít.

K Uluru to mám nějakých 250 km a silnice praská ve švech – autobusy, offroadbusy s přívěsy, auta, všechno včetně mě se jedeme podívat na jedinej velikej šutrák. Kvůli tomu budru tam v poušti vyrostlo městečko s turistickým resortem, letiště, heliport, silnice a vyhlídky. A turisté vyzbrojení selfie tyčemi platí hodně peněz, aby měli výhled na Uluru za svítání rovnou z postele, večer se tlačí na vyhlídkách, srkají šampaňské a v houfech otravných much čekají na západ slunce.

Tohohle jsem se bál. Poušť, má-li člověku dopřát trochu nějaké té katarze, je jako záchod – musíte ji mít jen sami pro sebe, nikoli se o ni dělit s celým zájezdem! Večer jsem se v Erldundě seznámil s osamělým starším Němcem, kterému málem volali rychlou, když narazil před motelem na Jawu. Slovo dalo slovo a já se dověděl, že už je v Austrálii po dvanácté a zde u Uluru potřetí, že se nehodlá rovněž tlačit s turisty, stačí ty mouchy – a tak pojede k Uluru na poledne. Jistě, ty barvy na fotkách pak musíte dohnat ve fotošopu, ale v pravé poledne tam fakt skoro nikdo není.

Yulara, jak se jmenuje to městečko, které pár kilometrů na dohled od Uluru pro turisty vyrostlo z pouště, má spousty parkovacích míst, ubytovací kapacity jak Špindl, svojí čerpačku Shell, svou vlastní elektrárnu, restaurace, informace, holičství, abo divadlo a co nesmí samozřejmě chybět – museum s ukázkami domorodého umění. Znáte už mojí skepsi k podobným taškařicím. Abo bába, dva metráky živé váhy, takže by jí kočovní soukmenovci v minulosti museli nechat sedět na zadku jako ten červenej monolit tady, vytváří před zraky turistů tečkováním bílé barvy na plátno nějaký obrazec a smartfonem se přitom úplně bezostyšně žehlí ucho. A nikomu to neva. Stejně jako nikomu z platících turistů nevadí, že venku osvětu o bumerangu pořádající domorodý mladík je oblečen tak nějak, řekl bych, po anglicku. Turistický průmysl je stejně lživý jako politika – ničemu z toho, co vidíte, nemůžete doopravdy věřit.

Než mi vyřídí permit pro vjezd do území aboriginců, kterým některé kusy země (včetně Uluru, které tak abo za nemalé peníze pronajímají vládě!) vrátili zákonem v roce 1976, rozhlížím se kolem po přepážkách – autopůjčovna, čínská turistická agentura, lety nad Uluru, klobouky a bumerangy, pojišťovna, banka...

Chlapec v informacích mě seznámí s riziky 1200 km dlouhé prašné silnice vedoucí na západ do Lavertonu, dá mi to podepsat a pak se chvíli trápí s přepisem mnou vyplněného formuláře do počítače. JAWA mu musím vyhláskovat. Víte, co tím chci říct o povědomí značky kdysi vyvážené do 120 zemí světa?

Cesta na západ vede přes bránu parku. A tam je vjezd za 25 AUD. Beru to jako cenu permitu, který je jinak gratis. Paní na závoře mě ale pouští zadara, když jí slíbím, že nebudu v parku do večera. S tím, jak jsem už před chvílí vysvětlil, nemám problém – chci totiž vidět ještě větší šutráky asi 50 km od Uluru, tzv Olgas, Kata tjuta – obří hlavy. U nich je stejně odbočka na prašnou Tjukapuru road. Nadělám pár fotek, rozloučím se na pár dní s asfaltem a mizím ve večerním slunci a oblaku rudého prachu vstříc hranicím Západní Austrálie.

Potkávám jednoho živého ještěra, co láme před Jawou šipku do příkopu, jednoho přejetého hada a dvě vosy, co mi dají na památku žihadlo. Jak je rok dlouhej, nic a teď dvě do hodiny. Asi nějaký divný zanmení.

Nocuji na zapřenou v abo území. Není jiná možnost, po tmě nepojedu ani na asfaltu, natož na tomhle. Večer dělám malou údržbu – oleje ve vidlici a v převodovce, do všeho dávám jediný a univerzální 20W50. V tomhle vedru (ač už to dneska zdaleka nebylo tak vražedné) to věci jenom prospěje.