16/12 664 km
V noci je příjemně chladno, k ránu dojde dokonce na spacák. Vstávačka před úsvitem, mouchy už zase nachystané na ranveji, motory zahřáté, ale přejdu do protiútoku chemickými zbraněmi a vytasím se s evropským repelentem. Na chvíli je to vyvede z koncentrace, ale radost je předčasná – za deset minut už mě zase olizují a lezou do ksichtu.
Hned po ránu zastavuji v jediném místě, kde lze natankovat, v místní aboriginské komunitě, jak tady tomu říkají. Vesnice Docker River se jen pomalu probouzí do nového dne, šikmé ranní sluníčko se třpytí v tisíci střepech z rozházených rozbitých flaškách a vrhá dlouhé stíny autovraků rozházených po zahradách. Občas se ulicí proplíží rozvrzané auto, k jedinému obchodu se pomalu začínají trousit první obyvatelé. Neobejde se to bez hulákání, zbytečných gest a nakopnutých odpadků. Na křižovatce je pod značkou Dej přednost v jízdě (GIVE WAY) cedulka s přeškrtnutým foťákem – nefoťte, nechceme, aby se do světa dostalo, jak milujeme tu naší původní pravlast, že dokážeme žít v takovém svinčíku...
Pumpa. Stojany s nečuchatelným benzínem Opal zamčené v klecích, na zemi pod stěnou leží urvaný telefonní automat s rozšlápnutým sluchátkem. Kolem mě se okamžitě seběhne asi osm hubených psů. Co mi ten obrázek jenom připomíná?
Snídám konzervu a dělím se se psi. Místní mi dávají pokoj a za chvíli je osm, otevřou se plechové dveře obchodu a z něj vyběhne šikmooký mladý sympaťák. Toho bych tu čekal nejmíň. Odemkne mi stojan a mezitím ševelí svou zvláštní angličtinou. Kde je Česko(slovensko) vůbec netuší, sám je z Tchajwanu – a jak za chvíli při placení zjistím, je tu celá rodina. Mám z nich radost, jsou tu na pracovních prázdninách... Nevím úplně přesně, co si pod tím představit, ale jak zjistím později, obchody a zamykané pumpy nikde v aboriginském území nevedou abos. Asi tušíme proč. Občas asi bude problém do těch lokalit dostat personál, takže se nabízí pracovní prázdniny – dáme tam přistěhovalce, kteří čekají na občanství, oni to rádi snesou a my jim zkrátíme lhůty.
Stovky prašných červených kilometrů zpestřuje občasná společnost mladých stříbřitých hadů a ptáků, kteří je loví, velbloudů – potomků afghánských dříčů, kteří s příchodem automobilů dostali svobodu a osídlili outback. Kolem cesty je nespočet různě starých vraků, aut, které nedojely do cíle, někde leží třeba jenom motor, jinde náprava, a všude kolem spousty zničených pneumatik. Takové nejdelší autovrakoviště na světě. Za Warburtonem bonus 25 km asfaltu, které by tu nikdo nečekal, a večer házím kotvu v Tjukayirla Roadhouse. Mají tu ubytování v umakartové buňce s klima za 60AUD, záchody a sprchy přes ulici a internet za peníze, leč aspoň funkční. Vítejte ve WA (Západní Austrálie).
Večer ještě stihnu dotáhnout ložisko řízení, které zažívá občas na roletách peklíčko. Obecně jsou ale jejich cesty, ač prašné a se všemi z toho plynoucími riziky, v dobrém a udržovaném stavu, a vždy s perfektním značením. Buzola tu skoro ani nepřijde ke slovu.
Večer mi píše Jiří z Brisbane a posílá odkaz na ABC news o záplavách v Mount Isa. Já věděl, proč valit pryč, ta mračna jsem pak viděl na obloze daleko za mnou a říkal si, jak tam asi teď vypadá Plenty hwy? Všude v MI vody po ramena. To jsem zvědavej, co teď v jejich zatopených skladech dělají jejich vazelíny...
