16/2 440 km

Cestou k Jindabyne někde blbě odbočím a když dojde na gravel, sakruju, že to nemají v mapě, zatímco pře hodinou to měla být prašná, ale už tam asi nějaký pátek leží asfalt. Jenže tady něco nehraje. To něco je sluníčko. Musím si pokaždé pečlivě uvědomovat, že v poledne ho nemám na jihu, jak jsme od nás zvyklí, ale na severu, což mě umí občas dost znejistit. Takže je jasný, že jedu blbě, úplně opačným směrem. Nakonec i stále se zhoršující cesta neodpovídá komunikaci, kterou by lidi jezdili do města. Takže dojde na buzolu a následnou otočku. Vracím se asi o 30 kilometrů a na křižovatce se ukazuje, že jsem v rychlosti zaměnil Jindabyne za Jimenbuen. No co, stane se...

Z Jindabyne stoupá přes 20 km dlouhá silnice nahoru do Národního parku Mt. Kosciuszko. Zaplatím 7 Aud a držím trojku u huby. Nahoře je lyžařské středisko Perisher Village a za ním už cesta nemá takové stoupání, motorka si to statečně přebírá místy i na čtyřku, ačkoli na vyskakování to moc není. Cesta končí ve výšce přes 1800 metrů v průsmyku Charlotte. Odtud se dá na nejvyšší horu Austrálie buď jen koukat anebo se vydat na celodenní trek k jejímu vrcholu. Ten vůbec nevypadá impozantně. To když se postavíte ve slovenské Lomnici pod Tatry, to je panečku jiná podívaná!

Sněžné hory jsou nicméně jediným místem Austrálie, kde je po celou zimu sníh a jeho zbytky se místy v podobě fleků udrží i přes léto až do nové zimy.

Jindabyne je krásné turistické horské městečko, skoro bych se nebál říct, že alpské. Podobná je i Cooma o sto kiláků dál. A pak už klesáte silnicí údolím řeky Murumbidgee k hranici nejmenšího australského státu: ACT, Australian Capital territory. Tvoří ho hlavní město Canberra a kousek přilehlého území tvořeného z poloviny národním parkem.

Canberra je umělé město, roztažené po mnoha terénních vlnách a s několika jezery ve svém středu. Miliónem kruháčů se snažím nějak naslepo dostat blíže centru a najít nějaké ubytování s funkční wifi. Je třeba řešit věci spojené s přepravou motorky zpátky do Evropy. Ve čtvrti Curtin konečně narazím na nějaký Statesman Hotel, ale wifi se rozjede až po mé reklamaci... Ach ten aussie net, copak jsem v hotelu jediný, kdo ho používá? Nebo to ostatním nevadí? Možná mají smartfouny a nemusí taky řešit tolik věcí jako já, raději jdou dolů na jedno točený...

17/2 400 km

Málo je takových měst, jako je Canberra, protože málokde měli stavitelé čas a prostor budovat město tak uvážlivě a velkoryse. Z hlediska navigace a pohybu po městě je to skvělé, nedělá mi problémy se jen se základní mapou proplést centrem, ač je všední den, není žádný „traffic", ale jedno je jisté – město úplně postrádá přitažlivost, která pramení z živelnosti a z života, kterým města dýchají. Canberra je asi tak přitažlivá jako motorkáře dopravní hřiště – přehledná, čistá, prostorná, ale o ničem. Jak se tak projíždím širokými ulicemi směrem k televiznímu vysílači Telstra Tower, marně hledám důvod, který by mě přinutil v takovém městě žít, pokud bych se tam snad nenarodil.

Úzkou silničkou vyjedu k věži, do které se platí vstupné – za výhled na město a taky za vstup do kavárny, kde utratíte další peníze, ale fotky za to snad budou stát. Neměl jsem vlastně vůbec v úmyslu do Canberry zajíždět – velká města mě často spíš odpuzují, ale zvědavost někdy vítězí. Canberra jako správní úřednické město mě odpuzovala ještě víc, ale při volbě ze dvou možných silnic byla při cestě, představovala po několika dnech bez internetu příležitost, a taky je to asi cestovatelsky neprofesionální minout hlavní město. A tak jsem tady. Na věži a koukám dolů na vodní plochy a nicneříkající architekturu.

Na výpadovce už je dost nacpáno, zelenou vlnu místní semafory neznají, řidiči jsou, jak to ve velkých městech bývá, dost na zabití. Aspoň, že postarší Vietnamka ve věžní kavárně měla dobrý kafe... Nakonec se mi podaří v Bugendore odbočit na céčkovou silnici přes Tarago na Nerrigu a je klid. Jede se nejdřív krajinou ovcí, které po ostříhání vypadají jako oblečené do širokorozchodných manšestráků, a pak přes hory s výškou kolem tisícovky, aby se začalo směrem na Nowru klesat.

Nowra má veliké muzeum letectví, ale já ho musím tentokrát nechat být, abych měl naději stihnout mezeru ve strašné černavě oblohy na severu. Sydney by se snad dalo dosáhnout, aniž bych zmokl. A tak volím dálnici M1 přes Wollongong, ona pobřežní silnice je stejně v pátečním odpoledni ucpaná. Nakonec se i příjezd do Sydney zastaví a ucpe. Dává se do deště. Nějaký řidič kamionu se mě snaží přesvědčit, že řada z nich má opravdu IQ ve výši počtu svých kol s chromovanými maticemi – strašně spěchá, i s cisternou za zády, od světel ke světlům jako o závod, a nelibě nese, když se v tom dešti snažím procedit s motorkou dopředu. Ostatně i řidiči osobáků v Sydney potvrzují mé starší poznatky o masivní absenci gentlemanství, uhne jeden z třiceti, někteří mezeru i úmyslně zavřou – to by ta hrálo, my stojíme, ty budeš taky! Déšť, nedéšť. Tohle z českých silnic bohudík už hodně zmizelo. V lijáku kličkuji mezi auta a v odstavném pruhu, sjezd na Bondi Junction je ale zavřený a doprava mě unáší s sebou do placeného úseku M1 a do tunelu, který vede na druhou stranu vody. Musím se na druhé straně otočit a stejným placeným tunelem s nápisem „NO ACCEPT CASH PAYMENT" vrátit zpátky.

Po dvou hodinách cukání a popojíždění velkoměstem jsem dole na Bondi Beach. Je půl osmé večer, pátek, promenáda žije. Sedám do cukrárny a jako pozdní oběd dávám dvojitou čokoládovou zmrzlinu, u které čekám na Honzu a Marka. Oba tu jsou již 17 let, ale poznávají se až dnes se mnou na pivu v bavorské hospodě o pár metrů vedle. Honza trénuje tenis a snaží se rozjet v Austrálii distribuci zapalovacích svíček, Marek je IT a u piva tahá z ruksaku knížku Jawa kolem světa! Tak to už je, pokud vím, druhá v Aussie! Je to fajn večer. Zůstanu v Sydney na víkend.

18/2 30 km

Celej boží den nedělám nic jinýho, než že jen doplním deník a trasu, srovnám fotky a pak už se jen flákám a jsem rád, že je Jawa hluboko dole v garáži. Navečer zajedeme na Bondi beach na pivo, v bavorské hospodě, kterou vede Čech, nějaký krajan slaví narozeniny, takže to tam je jak v Chorvatsku – všude zní čeština a slovenčina. Půlku večera strávíme debatou nad tím, zda se dá sežrat do hodiny kilovej telecí řízek za sto dolarů, protože v tom případě ho máte zadarmo. A já lituju, že jsem se před pivem doma nacpal a slibuju si, že zítra to prubnu!

Před půlnocí zajedeme pro Jawu a vyrazíme k Opeře pod Harbour bridge udělat pár pěkných nočních fotek. Stojíme kousek od hotelu, v němž bylo v lednu 2004 celosvětové novinářské představení tehdy nové Yamahy R1 a XT660, kterého jsem měl tu čest se zúčastnit jako jeden ze dvou vybraných českých novinářů. A kdyby mi tehdy tenkrát někdo do ucha špitnul, že za 13 let tu budu stát se špinavou třindou, zadávil bych se nejspíš podávaným sushi...

Cestou zpátky Honza v autě sekne oranžovou a mě za ním nezbývá, než jí vzít taky. To červený auto s bílým pruhem jsem už předtím viděl v zrcátku, ale na hasiče sere pes, ne? V tom za křižovatkou majáky a rámus, oni to nejsou soptíci, ale highway patrol, a už nás cpou ke straně. Oba jsme měli pár piv, ale tady je půl promile ok a dopili jsme je před více než dvěma hodinami. Uniforma leze z auta a ukazuje na mně, že mohu jet, že se to týká toho Australana přede mnou – Honzy. Moc tomu nerozumím, protože jestli tu někdo jel na echt pomeranč, pak jsem to byl já a ne Honza, kterému blikla v křižovatce. Polišovi ale nejde vůbec o semafor, ale o alkohol. Uf, všechno je v pořádku, můžeme pokračovat.

19/2 0 km

Dopoledne dáváme s Honzou do Jawy jeho nové svíčky „Silver line" a po obědě jdu na kafe s bratry Kanakovými, staršími pány motoristy.