29/1 270 km

Náhoda to asi chce, aby se pneumatiky Dinga dotkly tasmánské země na den přesně po dvou měsících od mého přistání na druhé straně zeměkoule! Před měsícem jsem byl ve výhni Západní Austrálie u Carnavonu a ještě měsíc předtím přistálo letadlo v Brisbane a já s puchýři z nerozšlápnutých bot čekal na chodníku před budovou na George. A dneska ráno drcla obrovská hmota trajektu Spirit of Tasmania do mola v Devonportu. To bylo půl sedmé a zhruba za půl hodiny už bylo všechno venku. Ovšem nikoliv bez jawího pozdvižení. Vrátím se k tomu za chvíli.

Noc nebyla nejhorší, sedadlo bylo lepší než v kterémkoli letadle, jídlo a pití za akceptovatelné (na australské poměry ovšem!) ceny a společnost kultivovaná. Černý oceán se zábleska pěny dole a s kouřem a hvězdami nahoře, to byla moje kulisa, občas osvěžená záblesky nějakých majáků. Pak už nic, za wifi chtěli dalších 18 aud, což jsem vzhledem k tomu, že vše potřebné bylo hotovo z melbourneské kavárny, nedal a radši se věnoval psaní a úpravě fotek.

Ráno jsem hned zčerstva sháněl sekerku. Posílali mě od čerta k ďáblu. Jak jsem předpokládal, úplně easy to nebylo, nakonec mi jí vydali venku na parkovišti, abych s ní ještě třeba nestihl vzít po hlavě někoho z posádky. V případě téhle lodi to jsou ovšem obavy zcela neopodstatněné. Čekala na mě v místě, kde karavanistům vydávají zabavené PB lahve.

V podpalubí stál za mnou podivín s pikapem Datsun 1200 z roku 1962, na korbě za budkou harleje. Jawa se mu samozřejmě hned zalíbila a příjemný rozhovor přerušilo až startování motorů před námi. Skočím rychle na motorku, abych nezdržoval, a ta na sytič hned ochotně přede, kolem samozřejmě šedobílá vůně studenýho dvoutaktu. Nastartované motory ale nepatřili naší lajně, a tak to zase za chvíli chcípnu. A stejně už je pozdě. Přiběhne jeden zřízenec, kouká, větří.

„To je ta motorka?", zeptá se pro jistotu na původ kouře a ukáže významně na kouřová čidla na stropě a pak udělá rukou gesto, jako když si děti hrají na policejní auto. A co jako? Mám to snad ven tlačit? Ale to už běží další, nos v pozoru jako ohař, kouká pod auta a vůbec vypadá dost vyděšeně, nejspíš už se vidí ve večerních zprávách... Mlčím a bavím se. A čekám, kdy shora začne se sirénou padat déšť z požárních kropítek. Než se ale stačí přijmout nějaká protijawí opatření, kolona se pohne, já nečekám, na drc to znovu spouštím s už zařazenou jedničkou a zatímco všechno za mnou stojí utopeno ve významných otaznících a hustém kouři, jsem venku z útrob leviatana. Teď už jen, aby mě vzali za dva týdny na tu loď zpátky...

Když jsem kdykoli koukal na předpovědi počasí, jevil se západ Tasmánie jako hodně deštivé místo. Dnešní chladné ráno je ale skoro jasné, sem tam mráček, a tak to hned točím k západu podél moře, abych příhodné klima využil. Dnešním cílem je takzvaná Hrana světa, Edge of the world na severozápadním pobřeží ostrova. Byl jsem s jawou na Konci světa (Fin del Mundo; Tierra del Fuego, Patagonie), byl jsem v Ekvádoru v jeho Středu (Mitad del Mundo; Quito), tak nesmím vynechat ani tohle.

Už od rána je jasné, že Van Diemenova je úplně jiný svět než Austrálie. Zapomeňte na červený písek, na žár a na vzdálenosti mezi ostrůvky civilizace v řádu stovek kilometrů! Členité severní pobřeží je samý mys, mezi které jsou nasázena městečka a města, která jsou při nedělním ránu ospalá a tichá. Silnice je samá zatáčka a horizont, pokud se nedržíte hlavní nudné čtyřproudovky, benzín nepatrně dražší než v sousední Austrálii. Jawa je zase středem pozornosti. Ve Smithonu přivábí starší manžele, pán kdysi Jawu měla dneska jetdí s Uralem, projel s ním prý už Spojené státy a Kazachstán. Zvou mě k sobě do Cockle Creeku, což je nejjižnější místo Tasmánie.

V Arthur River, kousek od Hrany světa beru v kempu kabinu, abych se po dvou dnech taky trochu vyspal, a když doplňuji zásoby v jediném krámku dole u řeky, zastaví dvojice starších motorkářů. Jak se ukáže, jsou skoro místní, jeden z nich na poslední Multistradě – a mají problém, uchází jim zadní kolo Ducati a nemají pumpičku – kde by jí na té moderní nádheře taky asi mohli mít? Ptají se mě a já je mohu díky pumpičce pod sedlem zachránit před jistou zkázkou.

Turisti z NZ si myslí, že je Jawa japonská značka...

30/1 140 km

Prší od rána. Ujedu tomu do Burnie, kde čekám na druhý den, až přestane.

31/1 211 km

Den bez deště, sem tam mráček, v horách dost větrno, ale jinak nádhera – je to jeden z těch motorkářských zážitků, které vám zůstanou v paměti do konce dnů. Teda možná ne až tak dlouho, ale minimálně, než dorazí ten Němec, co vás připraví kromě lidské důstojnosti i o vzpomínky.

Hory, zatáčky, prázdná silnice, nádherné výhledy, kaňony, vodopády, vonící eukalypty... Nejdřív ráno hledám pumpu, abych nejel do hor holej, ale narazím na ní až v Ulverstone. Spadne tam přes dvacet litrů a pak jupí do kopců. Stavím u odbočky na Preston Falls. Píšou tu, že jsou to jedny z nejpřístupnějších vodopádů v Tasmánii a protože jsem línej chodit (se všema těma klumpama, co vláčím s sebou není divu), je to příležitost.

Za 15 minut jsem zpátky u motorky, ze skály padal čůrek vody. Pěknej tichej a voňavej les, člověk je u toho sám, proč ne? Pěkný, na jaře to musí být asi o dost divočejší ta voda.

Chci se jen tak bez cíle prodírat průsmyky k jihovýchodu a vybírat si ty nejzakroucenější silničky třetí třídy tady značené písmenem C. Narazím na odbočku ke kaňonu Leven. Tam už je toho šlapání o dost víc.

Kaňon Leven. V 60. letech jej chtěli přehradit a postavit na něm vodní elektrárnu. 25 let trval boj o Leven, než tu byla vyhlášena rezervace. Ekologie zvítězila - elektřina se o dalších 25 let déle, než vznikla přehrada o 30 km východněji, dělala z uhlí... Neříká se tomu náhodou Pirhovo vítězství?

Úžasná silnice mě vede na Moles Creek. Nahoře v průsmyku se dávám do řeči se starším párem z Mnichova, který je z Jawy úplně paf. Když odjedou, zastaví docela překotně v prachu u cesty nějaký pickup a chlapík tahá ven štěně ovčáka a kobereček pod ním... Aha, nejspíš pejsek něco pustil, říkám si trochu škodolibě. Pes už je pod autem, chlápek omývá gumové koberečky vodou z petky a když má hotovo, sám přijde k Jawě a dá se se mnou do řeči. Je možná o pár roků starší než já, takže pořád ještě dost mladej, ale vpředu nahoře mu chybí několik zubů. To není prvně, co to tu vidím (včetně Aussie) – zuby tu jsou drahý a ne každej je ochotnej to dát. Mezitím se přišoulá pejsek, jakoby se snad trochu styděl, sedne si k Jawě a poslouchá, co si povídáme – a je hlavně rád, že ho nikdo nehubuje. Chlapík říká, že někdy před dvaceti lety měl podobnou jeho kamarád, kroutí hlavou nad jediným karburátorem, a když si nechá vyprávět, co jsme s Jawou všechno v Austrálii projeli, řekne zasněně:

„to je můj motorkářskej sen..."

A má to tu za rohem.

Když pak peláším dolů z průsmyku, vyletí proti mně ze zatáčky něco, co bych tu určitě nečekal a já jen můžu litovat, že jsem to nedokázal zastavit a spolu s Jawou vyfotit: bíločervená kapotáž, hranaté ploché světlo, černý rám i motor s výfuky, plechový zvuk a na boku nápis YAMAHA RD350... Stará slavná dvoudobá raketa z Japonska, zůstane po ní jen vůně. Chviličku doufám, jestli majitel třeba nezavětří to, co zůstalo v zatáčkách po Jawě a nevrátí se, protože honit s Dingem tuhle metlu smysl nemá. Už jsem ho neviděl, škoda – ještě nevymřely!

Za Mole Creek jsem ve tři odpoledne a očima narazím do nadživotní „sochy" tasmánského čerta zvoucího do chovné stanice na „wildlife". Vstupné ve výši jedné pěkné nádrže (26 aud) mi sice vyrazí dech, ale kdo ví, kde by to bylo levnější a doufat, že Ďábla potkáte jen tak v přírodě, bude asi dost bláhový.

Večer jsem v Deloraine v levném motelu s wifi a na nedaleké pumpě dokonce narazím na „nesehnatelnou" žárovičku do parkovačky Jawy.