Beatles mi hrají „Back in U.S.S.R.“ a já přemýšlím, co vlastně zapsat o dnešku, kdy jsem celý den tahal za plyn, abych byl navečer před 600 km vzdálenou Čitou. Tady končí M55, federální asfaltka Irkutsk-Čita a uhýbá dolů k čínskému Mandžusku. Na východ pak pokračuje jen žlutá M58, která je převážně šotolinová. Snad proto ani nežehrám na kvalitu asfaltu, který je místy hodně špatný, ale je to stále asfalt. Odpoledne proběh opět malý oblíbený závod s počasím, protože od jihu se přes hory ze 300 km vzdáleného Mongolska zase tlačí nějaké mokré srágory. Terra Mongolia mi zkrátka nedá pokoj ani tady v údolí řeky Arej sevřené mezi Jablonovym a Daur hřebeny. Krajina je tu docela líbivá se spoustou borovic a skalek. Zprvu hodně připomíná Ural, ale jak se hory rozestoupí, zívá z toho na mě zase ta mongolská holá krajina. Motorka upaluje a večer jsem pade před Čitou.

Čita na mně vždycky působila hrozně depresivně, ač jsem tu prvně. Může za to historie. Mám jí totiž ve stejném šuplíku s Vorkutou a Magadanem, tedy mezi hrůzostrašnými místy stalinského souostroví Gulag. Uvidíme zítra, co nám nabídne.

Hned první zážitkem z Čity je chlapík vyššího věku, který přijde, poptá se odkud a kam a pak mi vrazí padesátirublovku do ruky. Jen tak, na cestu. Opaří mě to. O několik hodin později tutéž bankovku pošlu dál k žebrákovi, co chce na jídlo (anebo na vodku, kdoví?). Asi to tak má být.

Druhou pozitivní věcí je informace od chlapíka v autě, že od předloňska je komplet celá trasa Čita-Chabarovsk vyasfaltovaná. Kéž by to byla pravda, informace se různí. Potvrdí mi to až večer ve stanici u silnice dva chlapi  v uazu, kteří pracují pro moskevské ústředí a každoročně mapují trasu a stav silnice Kazaň – Magadan.

Téma: Magadan

Strýček Joe nebyl žádný troškař, to se o něm koneckonců všeobecně ví. Stydíce se stejně jako všichni pořádní revolucionáři za své vlastní jméno Džugašvili udělal hvězdnou (a to doslova) kariéru pod uměleckým jménem Stalin. Deset let hrál vybíjenou na velice slušné úrovni a mezitím docela rozumně investoval do těžkého průmyslu, snažíce se udělat ze zaostalého postfeudálního carství světovou velmoc. Samozřejmě, že mu v tom chtěl kde kdo zabránit, takže to neměl zase tak jednoduché. Naštěstí pro něj jsou Rusové národem, který si dá hodně líbit, rád věří pohádkám a sedí na rozsáhlém nerostném bohatství. Bez toho by strýček Joe v Monopolech prohrál dřív, než bys řekl Josip.

Jednou z jeho oblíbených kratochvilek bývala hra škatulata, batulata, hejbejte se. To vám například během okamžiku zabalil kufry celému národu, naložil ho do vlaku a poslal někam na východ po právě postavené železnici bez zpátečního lístku. Tak třeba cestou na Chabarovsk dojedete do teritoria Jevrejskej avtonomnej oblasti. Jevrejci, to jsou rusky Židé. Co asi tady na dálném východě pohledávali? Podle místních už tu skoro žádní stejně nežijí, všichni, jak mohli, utekli do Izraele. Ale to jsme odbočili, pojďme víc na sever do Jakutie a na Kolymu.

Tady na dálném východě spravoval rozsáhlý průmysl těžby a zpracování nerostného bohatství mocný trust Dalstroj , v jehož režii se tu také jaksi pokoušeli stavět cesty a železnice, bez nichž jim bohatství země bývalo bylo k ničemu. Oblast Kolymy bohaté na uhlí a zlato spojila se světem takzvaná Cesta kostí, cesta na náspu postavená vězni gulagů, kteří v primitivních a krutých podmínkách ve velkém umírali a nebylo je v permafrostu kam pohřbívat. Země tam totiž v létě roztává jen do hloubky několika desítek centimetrů, a tak byly ostatky běžně zahrnovány do náspu silnice. Ta je dnes výzvou mnohých dobrodruhů, protože ji především nelze označovat za běžnou silnici – jde o zanedbanou gruntovku, jejíž mosty přes mnohé řeky se už dávno rozpadly, jezdí se brody nebo po mostech železničních.

Magadan byl původně také jedním z bodů, které jsem zahrnul do itineráře, přestože pro takovou Jawu by byl i za normálních podmínek těžko sjízdný. Jenže v roce 2005 tuto cestu tam a zpět projela sama Saša Tepljakova na Iži 350, takže by to Jawa měla také dát… Jenže.

Za Čitou jsem se potkal s dvojicí chlapíků na Uazu (v Uazu, už píšu nečesky) s navijákem a výbavou, za oknem speciální kameru. Každý rok jezdí trasu Kazaň – Vladivostok – Magadan a kamerou snímají pro moskevské úřady stav silnice. Na mojí otázku po Magadanu se na sebe jen tiše podívali.

„Letos neprojedeš. S tímhle ne.“

Už jsem se naučil za ty roky, co cestuji v ruském prostředí, že když Rus řekne:

„da, možno projechať, tam normalnaja doroga,“

Tak to Evropan možná projede, ale bude ho proklínat, protože to do normální silnice mívá často daleko. Když ale řekne:

„neprojedeš“, nemá smysl se o to ani pokoušet, protože opravdu neprojedeš!

Vzhledem k času, k počasí i k tomu, jak motorka dostala za uši v Mongolsku, se jejich radě docela rád podřídím a nechám si Magadan strýčka Joea na někdy jindy…

Více v knižní publikaci JAWA KOLEM SVĚTA. Vyšla v říjnu 2015 a koupit ji stále ještě lze u "všech dobrých knihkupců" anebo přímo zde v sekci e-shop i s podpisem autora.