Úředník si vezme všechny papíry, podá mi nějaký formulář (DNR) ve španělštině a posílá mě do banky vedle zaplatit 295 pesos. Ukáže mi na vylepený papír a pak na ceduli, kde je anglicky:

TURISTA, KTERÝ POBYL V MEXIKU 1 – 7 DNÍ, NEPLATÍ. NAD 7 DNÍ PLATÍ 295 PESOS.

Tolik nástěnka. Nelíbí se mi to, přirozeně, a tak se pořád dokola snažím dovědět, za co že to je, protože bych chtěl vidět turistu, co i autem přejede Mexiko za týden!

„Tax!“

Tahám papíry z La Pazu s tím, že tam jsem vysolil tisíc pesos a že mám pobyt legální až do 22. listopadu, tak za co zase chtěj další peníze? Úředníků je víc a štos mých papírů z La Pazu mezi ně vnáší zmatek a nejednotnost. Stříhám ušima, protože tohle je příležitost. Mezitím tu nějaká španělská rodinka (skutečně z Barcelony) v autě řeší svůj vlastní problém, takže se poměr sil rozmělňuje. Chudákům se povedlo to, co mě nahoře na poloostrově Baja (chybějí jim doklady), ale na rozdíl ode mě dojeli až sem na guatemalskou čáru… to budou mít drahý!

Jeden z úředníků skoro hodinu lustruje moje jméno v systému. Čekám a jsem nervózní. Jestli jsem to radši neměl zaplatit a držet hubu? Čekám ale v klimatizované čekárně, takže čekám luxusně. Pak úředník přijde, udělá si kopie všech papírů a vytvoří složku. Kudy jedu, zanechávám složky jako otisk své přítomnosti v úřednickém vesmíru. Dává mi podepsat nějaký papír ve španělštině, takže se cukám, ale nakonec poznávám, že chce jen signovat kopii toho, co jsem už podepsal v La Paz.

„No tax!“, říká následně, ale jeden z druhého tábora se furt šťourá do mých dokladů a něco se mu nelíbí. Sám jsem zvědav, jak tohle dopadne?! Připadám si jako na tenise – pravá, levá, pravá, levá… začínám chápat, o co tu běží. Na mé imigrační kartě je čárový kód a pod ním číselný. Na čtení čárového kódu nemají asi forichtung a přes ten číselný bouchla úřednice v La Paz razítko tak šikovně, že je nečitelný. Beru papíry do ruky a jdu ven. Proti slunci lze číslo přečíst. Razítko SALIDA přistane v mých papírech. Bez poplatku, jehož účel jsem se nedozvěděl, vycházím vítězně ven a mířím do banky Banjercito, kde musím ještě vyřídit zrušení permitu, aby mi vrátili mých 200 usd.

Guatemala jede v metrickém systému, ale benzín se tu prodává na galony. A jeden stojí nějakých 31 – 36 quetzalů (x3 Kč). To je litr asi za 27 korun – žádná láce. U silnice hustě stojí prodavači, kteří růžový benzín (jako kdysi náš speciál) prodávají asi za 25. Černý trh tu kvete, stejně jako v Mexiku. K večeru hledám, kde bych hlavu složil. Autohotel, který potkám, je očividně hodinovým zařízením. Zkusím zase lidi. Jenže opět se stejným výsledkem – kašlou na viajera na motorce a posílají mě do města. Nakonec se dohodnu s jednou paní v restauraci a stavím si stan na terase restaurace, kousek od silnice.

V noci na mě štěkají domácí psi, kdykoliv se odvážím pohnout ve spacáku a kamióny, které klesají silnicí dolů do údolí a brzdí motorem (americké trucky přitom vydávají neuvěřitelně intenzivní hluk a vůbec nechápu proč, když evropské to umějí bez rámusu?), jakoby mi jely přímo kolem hlavy. Nad ránem rytmicky kape sražená rosa ze střechy domu na plechovou stříšku nade mnou, takže jsem vzhůru ještě před rozedněním. Při letmé inventuře peněz najdu zapomenutou mexickou bankovku 200 pesos (asi 300 Kč). Naštěstí mi jí paní domu, když otevře krám, vymění za guatemalské quetzaly. Musel bych jinak do banky, ale ta prý má dneska zavřeno… ale vždyť je pátek! Nebo jsem už jako důchodci a nevím, co je za den?! Je pátek, ale mají přece tu Fiestu de la Muerto…

Panamerická salvadorská silnice nese jméno Ruta del Flores, tedy pokud dobře dedukuji, je to Cesta květin nebo květů. Ironie. Je to rozsekaný tankodrom, daleko nejhorší, co jsem zatím ve Střední Americe jel, a květy mohou být tal leda ty hluboký džuzny v asfaltu…

Večer koukám, kam bych hlavu složil. Hotely tu nejsou, nechce se mi utrácet a na krokouše to tu nevypadá. Jenže všude podél silnice nekonečná civilizace. Nakonec zkouším nějaké stavebniny, ten dvůr za bránou se mi zdá bezpečný. Klapne to. Stavím si stan za stohem cihel a pak ho přenáším jinam, protože mi majitelka říká, že to je nejnižší místo a všechna voda tam pak stojí. Dám si sprchu z hadice a dostanu dokonce půjčený mobilní modem Tigo. Takže luxus, do půlnoci můžu pracovat…

Nikaragua je prý nejchudší zemí latinské Ameriky. Zpočátku tomu věřím. Motorové taxi-tříkolky, které se používaly jak v Mexiku, tak i v Guatemale a Hondurasu, nahradily tříkolky šlapací. Silnice nic moc a koupit mapu je nemožné. Takže jedu podle nějakého náčrtku od chlapíka z pumpy. Naštěstí je hlavní město Manaqua všude značené. Jak se ale přiblížím do druhé části země, už mi nikaragua nepřijde tak ubohá. Za vlády Sandinistů (rozuměj marxistů) se přes dvacet let dávaly peníze do infrastruktury, zdravotnictví a do školství. Výsledek? Zdraví neposoudím, ale lidé tu umějí aspoň pár slov anglicky a silnice nejsou vůbec špatné. Samotná večerní Manaqua je docela příjemným velkoměstem. Potkávám se tu s motorkářem na nějaké čínské dvěstěpadesátce. Jmenuje se Josip. To mi připomíná Stalina, tak mu radši říkám Joe. Joe jede také směrem na hranici Kostariky, takže mě asi sto kiláků vede až do Rivasu na břehu jezera Nikaragua. Teprve když slezem, dojde na detaily o Jawě a Joe nechce uvěřit, že ten kolos je jen třistapadesátka…

Jezero je od moře odděleno desetikilometrovým pruhem a v prehistorii prý bylo s mořem spojeno. Ráno na něj hodím oko a vydám se pak směrem na Kostariku, které se říká Švýcarsko latinské Ameriky. Těším se na ní.

Švýcarsko latinské Ameriky?! Leda tak kulový. To může říct člověk, který buď ve Švýcarsku v životě nebyl anebo si dal před příjezdem na tuhle čáru pořádnýho práska! Stejně jako předešlé hranice je i čára mezi Nikaraguí a Kostarikou nejasná a uspořádaná bez nejmenšího zájmu úřadů usnadnit lidem proces přechodu. Stejně jako jinde fronty, poplatky, úmyslně snížené spáry přepážek nutící lidi se krčit, aby rozuměli tomu, co úředník v klimatizované kukani své veledůležitosti huhlá. Na nikaragujské straně se dokonce platí poplatek jednoho dolaru za vstup do prostoru celnice, což je zatím jasný vítěz v žebříčku absurdit. Nicméně tahle strana hraničního přechodu je ještě pořád v normě, pokud budu považovat za normální, když tři úředníci kontrolují jednu věc a nakonec si frajera s razítkem musíte sehnat „někde venku v modrém tričku“. Bude to stát 12 dolců.

 Více v knižní publikaci JAWA KOLEM SVĚTA. Vyšla v říjnu 2015 a koupit ji stále ještě lze u "všech dobrých knihkupců" anebo přímo zde v sekci e-shop i s podpisem autora.