23/12 275 km

Vstávám brzo a potichu se hrabu potmě v mých věcech, abych nevzbudil své dva spolunocležníky – Alana ze Sydney a nějakého chlapíka z Kanady, který včera odpoledne přijel na Boulevardu s krosnou na zádech a když viděl okufrovanou Jawu, chodil kolem ní dokola jak emu kolem mraveniště. Když pak balí i on, nevěřím vlastním očím – na jeho polštáři leží dvě malá plyšová prasátka. A já klokana s plyšovou kapsou nechal doma. Příště si taky musím vzít nějakýho plyšáka!

15577909 1259378740774901 5825550507566167070 o

Rozdám proviant, který nepoberu, a Alan mě jde vyprovodit. Je tu autem, ve kterém vozí kolo. Má prý doma Yamahu WR250 a když prý vidí mě na Jawě, pojede prý příště na prázdniny taky na motorce. Stisk ruky, jeden překvapený pohled na startovní proceduru a užaslá poznámka, jak snadno to na třetí ledabylé prošlápnutí chytlo – a už se vezu.

Projedu si hlavní třídu v Albany schválně až nahoru, otočím se na kruháku a nechávám se poloprázdnou ranní ulicí snášet pomalu dolů k moři kolem starobylé radnice, zamávám plachetnici Amity a už jsem venku za městem, směr Denmark.

Prvním dnešním cílem je Údolí obrů (Valley of the Giants). V Bow Bridge uhnu z Jižní pobřežní silnice do lesů a za chvíli jsem už mezi prvními u cíle. Je svěží krásné ráno, lesy blahovičníků voní po cedrech, všechno kvete a já se můžu za 21AUD projít v korunách stromů, které tu rostly už v době, kdy první Holanďané teprve oťukávali pobřeží neznámého kontinentu. Ocelová lávka Sky walk mě za neustálého pohupování vynese až 45 metrů. V hloubce pod mýma nohama vyrůstají z podrostu kmeny s obvody kolem 20 metrů a jejich koruny jsou stále ještě vysoko nad mou hlavou v modrém nebi. Lávka klesá zpátky mezi kořeny, do části, kterou lze právem pro svou věkovitost nazývat pralesem v téže podobě, v jaké tu roste po tisíce let. Údolí obrů se liší o zbytku jihozápadního rohu Austrálie tím, že eukalypty, které v něm rostou, nejsou nejrozšířenější druhy Karri se světlou kůrou, ale Tingle s hnědočervenou. Mezi nimi lze občas zahlédnout zvláštní jedli Karri She-Oak s kůrou podobnou korkovému dubu. Tenhle strom mě zaujal dvěma věcmi. Za prvé mě zcela odrovnala informace, že jsou stromy samci a samice. Už jsem viděl leccos, ale u sexu dvou stromů bych chtěl fakt někdy být, to musej lítat třísky asi... Ve skutečnosti ten sex probíhá, když stojím pod nimi a v příjemném letním ránu vidím poletovat množství pylu. Tou druhou věcí je jeho extrémně tvrdé a vodě odolné dřevo schopné tupit sekery a pily. Evropští osadníci jej proto používali na mosty, stavby a později i na železniční pražce. Jen by mě zajímalo, jestli je tvrdší on nebo ona?

15578074 1259378247441617 5906951941272045931 o

Vracím se na Jižní pobřežní silnici a letím svěžím dopolednem k západu. Motorka letí zatáčkami mezi staletými stromy, na nových srovnaných kolech jde do náklonu už při pomyšlení na zatáčku. Mám z ní radost.

Po obědě jsem v Pembertonu, kde mě zajímá především strom nazývaný Gloucester Fire Tree. V minulosti, od 30. Až do 70. let, se využívaly nejvyšší stromy v krajině jako požární hlásky, protože z jejich korun byl dokonalý přehled, zda někde něco nedoutná. Australská příroda, jako jediná na světě, je požárům dokonale přizpůsobena, ale osadníkům a jejich hospodářstvím přinášely opakující se požáry velké ztráty. Dneska jsou tihle velikáni vyhledávanou turistickou atrakcí. Dva (53 a 68 m) stojí v okolí Pembertonu, městečka sevřeného mezi prastaré lesy, a jeden pak u Manjimupu (51m).

Povede se mi pronajmout za mrzký peníz 49AUD celý vybavený malý domek, Jawa stojí v přístřešku, kde kdysi dělal olejové skvrny na prkennou podlahu nějaký starý Holden, a jediné, co mi kalí radost, je absence internetu a fakt, že zítra na Štědrý den ze mě zase bude bezdomovec – volná je totiž jenom dnešní noc, zítra jsou hosté. Když se v recepci nad tím podivuji a v žertu říkám, že na Vánoce mají přece všichni sedět doma na zadku, chlapík se zasměje a řekne:

„...jenže ne tady v Austrálii!"

Tady je všecko vzhůru nohama. Vyperu si, uvařím něco k jídlu a otevřu si knížku, kterou vezu za tímhle účelem s sebou. Přišla totiž její chvíle: Václav Potužník – Nullarbor, země nikoho; 1978. Dneska prvně, když nepočítám zkřížení našich tras ve zalotokopecké Coolgardii, se naše cesty s rozdílem 42 let potkávají. Tady v Pembertonu. A tak si listuji černobílými fotografiemi a poněkolikáté pročítám jeho zážitky v krajině obrů, abych byl na zítra připraven. Moje vstupenka do lesa nese datum 24 DEC 2016.

15585187 1259370147442427 8610146003978431801 o

24/12 176 km

Listuji útlou starou knížkou, z níž už čas ztratil papírový přebal, takže mi v ruce zůstávají jen plátěné nafialovělé desky, z nichž už se sype vazba. Václav Potužník – Nullarbor, země nikoho, stojí na jejím hřbetě. Vyšla v roce 1978 a cestovatel a lékař (či obráceně?) Potužník v ní popisuje svou cestu na motocyklu ČZ v roce 1974.

Četl jsem jí v dospělosti několikrát, a přesto se dneska do jejích řádků nořím s úplně jiným pocitem. Jedu totiž stejnými místy, hledím do kraje ze stejných poloh a dotýkám se stejných stromů jako on před 42 lety, když já byl akorát čerstvé novorozeně.

Jako on jedu z Pembertonu kolem lesního úřadu, z nějž je dnes správa parku, ke stromu Gloucester Fire Tree, který kdysi sloužil jako požární hláska, ale už Václav Potužník jej našel v podobě turistické atrakce, na kterou bylo možné vylézt po zatlučených hřebech. Tehdy možná čerstvých, dnes už řádně vhojených do těla mnohasetletého velikána. Na rozdíl od pana doktora si dodávám odvahu a po hřebech lezu do výšky skoro 60 metrů. Jdu do toho srdnatě a přepálím začátek. V půlce bych už nejraději rozvěsil plíce po okolních větvích, a když se nahoře před první plošinou neprozřetelně podívám dolů pod nohy, začnu přemýšlet, jak mě asi z těch větví dostane vrtulník. Pár barevných teček jsou ramena a tváře lidí, kteří neměli odvahu a teď hledí nahoru s očekáváním, jak si s tím poradí ten podivín, co si ani nesundal bundu. Někde ten foťák s objektivy a kameru táhnout musím, a tak funím patrně stupínek po stupínku až na samý vrchol a nemohu popadnout dech. Shora, z koruny, je ten pohled dolů milosrdný, protože hlubinu zakrývají větve a listí obřího eukalyptu Karri, který tu rostl již v dobách, kdy Evropané neměli o Terra Australis ani mlhavé představy.

15591310 1259371830775592 6854767351949203165 o

Z Pembertonu mě stopa Václava Potužníka vede zpátky na Northcliff s včasnou odbočkou na starou Vasse road, prašnou cestu sloupovím majestátných stromů k dalšímu Fire Tree nesoucímu jméno Diamond. Ten je dokonce ještě vyšší a jeho plošina se vznáší 65 metrů vysoko na zemí. Je zvláštní, že na rozdíl od podobně vysokých lidmi stvořených rozhleden se ten strom v té výšce ani nehne, prakticky nulový výkyv!

Stopuji modrou Čezetu pokřtěnou na Matyldu dál do oblasti řeky Warren a napojuji se na starou požárnickou stezku Heartbreak trail, jejíž prudké klesání mě dovede na místo, které znám z černobílé staré fotografie v knížce, až k hladině Warren river. Sedím tam a znovu listuji tím útlým svazkem z někdejšího státního vydavatelství Olympia. Myslím, že se obejdeme bez dalších slov, ten pocit je jen velmi povrchně popsatelný. Jste v té knížce, rozhlížíte se očima autora a kladete si otázku, zda to on z motorkářského nebe vidí, zda ho těší, že někoho jeho práce přivedla na stejné místo tolik vzdálené z domova.

15676366 1259371020775673 2074361027024247930 o

Odpoledne Štědrého dne přijíždím do Augusty na mys Leeuwin, kde se u majáku v oparu mořské slané mlhoviny setkávají Indický s Jižním oceánem. Jejich chlapské plácání se po ramenou je dostatečně výmluvné. Ač klidné počasí, vlnobití je majestátné. V bouři musel být roh jihozápadní Austrálie pravým postrachem mořeplavců bez motoru, ani o málo míň vražedným nežli mys Hornův.